Potomci - Dcera

1. Kapitola - Quo vadis

Quo vadis - Kam kráčíš

Mamka mě vyzvedla a v dobré náladě jsme se vydaly obě domů.

„Zase ta pitomá objížďka." Zaskuhrala jsem, když jsme se zasekly v koloně aut. Čekala nás objízdná trasa přes malé vesničky, což provozu dávalo celkem na zadek. Naštěstí se na této trase nestalo nic závažného a my jely rekordními třiceti kilometry za hodinu směrem k domovu.

„Šmarja, kudy nás to vedou?" Dívala jsem se naši cestu, protože tudy jsem snad nikdy nejela.

„Ale prosím tě. Sjedeme kopec a jsme doma." Mamka se zasmála mému udivenému pohledu a sjela z označené náhradní cesty.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a nepřestávala se divit, že to tu neznám. Projížděly jsme malou vesnicí, za kterou byl les, kterým jsme se měly dostat konečně domů. Vesničku tvořilo jen pár domků a poměrně velký kostel.

„Proč to tu neznám?" zeptala jsem se řidičky.

„Tudy snad nikdo nejezdí. Všichni to raději berou po rychlostní. Zatáčky a nepřehledné cesty v lese už nejsou v módě." Mamka vjela do lesa, ale já jsem svým pohledem zůstávala na kostele ve zpětném zrcátku.

Bratr měl dlouhou školu a mamka musela ještě něco zařizovat, takže jsem měla dům pro sebe, čehož bych obvykle moc ráda využila, ale dneska bylo něco jinak. Celé tělo mi mravenčilo a nemohla jsem najít polohu, která by mi byla příjemná.

Rozhodla jsem se vyjít na zahradu a udělat si pohodlí pod slunečníkem s knížkou v ruce. Uvelebila jsem se do křesla, ale smůla se mi dneska asi lepila na paty, a u ucha mi začal poletovat nějaký druh hmyzu.

„Sakra." Chvilku jsem se ho snažila ignorovat, ale pak následoval útok. Vyskočila jsem na nohy a pokusila se tlesknout tak, aby hmyz nepřežil střet s dlaněmi, ale místo toho mi od rukou odletěly jiskry, které dopadly na knížku a propálily pár stránek.

„No do hajzlu." Pohotově jsem hodila na knížku ručník, ačkoliv to nebylo potřeba a můj rychlý zásah byl spíše dílem hysterie, které jsem brzy propadla.

„Co to bylo? Sakra jak?" mumlala jsem si pro sebe, když jsem klapajícíma rukama sklízela venkovní stanoviště, abych utekla zpět do svého pokoje, protože nebylo možné, aby něco takového bylo reálné. Určitě šlo o úpal, úžeh, demenci nebo kombinaci všeho již uvedeného.

Sbalila jsem si tedy svoje saky paky a upalovala do domu. Na stůl jsem si hodila věci, které jsem pracně před chvílí vynesla ven a sama jsem se natáhla na postel. Ruce jsem zvedla k obličeji a prohlížela si každý pór na kůži. Měla jsem strach se čehokoliv dotknout.

Moje zvědavost mě ale jednou zabije, na to vsadím svůj veškerý majetek. Nejsem líná vstát a jít se pídit po odpovědích, na které prostě chci znát odpověď. Proto jsem se převlékla do pohodných kalhot, nasadila tenisky a vyšla z domu. Pokud mám něco podpálit, tak ať to aspoň není náš majetek.

Vyšla jsem si procházkovým tempem po silnici směrem, odkud jsme přijely s mamkou. Nemůžu s určitostí říct proč, ale moje nohy se tam vydaly bez sebemenšího impulzu z mozku a já je více méně následovala.

Když jsem zašla do lesa, nedalo mi to a já steskla rukama. Jak se dalo racionálním sledem myšlenek čekat, nic se nestalo. Já jsem se ale po jednom pokusu nechtěla vzdát a s maximální mírou soustředění jsem steskla znovu. Opět nic. Třetí pokus byl stejně zbytečný jako dva předchozí a já se neubránila naštvanému dupnutí, za nímž následovalo frustrované lusknutí prsty.

Přede mnou nezakmitala jiskra, ale rovnou celý plamínek. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že mě nikdo nemohl vidět. A protože okolí bylo bez jediné známky života, udělala jsem trik s prsty ještě jednou. Opět mi z prstů vyběhl plamínek. Držela jsem na něm pohled a on dělal to, co jsem chtěla. Lezl mi po ruce, aniž by za sebou zanechával stopu.

Věřím, že bych si s tímto úkazem hraničícím s halucinací dokázala hrát až do večera, ale cítila jsem neodkladnou potřebu jít se projít lesem a čím dál jsem šla, tím příjemnější bylo brnění, které jako by mi plavalo v krvi.

Nejsem člověk, který by vyhledával sporty, nebo by šel ven jen tak, nota bene sám. Ale chůze, která mě dovedla až před kostel, o kterém jsem neměla sebemenší ponětí, mi připadala naplňující a cítila jsem, že mi do svalů, snad i do kostí, vháněla novou energii.

Kostel nebyl v centru vesničky, spíš naopak. Stál nějaký kus dál a byl obehnán plotem, jehož branka zažila taky lepší časy. Klika byla zrezlá a na první pohled vypadala, že neotevře, ale když jsem na ni sáhla, bez jakéhokoliv zvuku fungovala. Prošla jsem tedy brankou a pokračovala dlážděnou cestou ke vchodu do kostela.

Pocítila jsem strach a napětí. Bála jsem se toho, co se se mnou děje. Nejdřív to vypadalo srandovně, ale právě před touto majestátní budovou jsem si uvědomila, že je se mnou něco špatně, a že jsem se bez jakéhokoliv důvodu zvedla a odešla z domu, abych se postavila před kostel v nějaké vesnici, kudy projede jedno auto týdně.

Brnění, které mi běhalo tělem, mě ale hnalo kupředu. Jako bych se nemohla zastavit, dokud nedojdu do cíle a právě onen cíl byl přede mnou. Nemohla jsem se otočit a jediná cesta vedla dopředu.

Dlaždice, po kterých jsem šla, nevypadaly tak staře, jak jsem odhadovala kostel před sebou. A protože většina přihlášek na vysokou školu souvisela s architekturou, věděla jsem, že stojím před gotickou stavbou. Byla jsem ohromena, že mi něco takového uniklo, ale na druhou stranu jsem věděla, že nebylo moc lidí, kteří by vyhledávali konec světa, kterým byla právě tato zapadlá vesnička.

Ještě chvilku jsem si prohlížela krásný příklad benátského stavitelství, než se stalo brnění tak neúnosným a já se vydala dovnitř.

Taktrošku jsem čekala, že se tam nedostanu, ale opak byl pravdou. Mozek byl zklamaný,ale moje tělo, které se hnalo dovnitř, se tetelilo blahem.