Potomci - Dcera

33. Kapitola - Tu ne cede malis

Tu ne cede malis - Neustupuj před zlem

Neváhala jsem ani na moment. Vyskočila jsem z postele, natáhla na sebe župan a nechala se přenést Terry na nějakou střechu paneláku.

Zbytek party tam už čekal. A jak jsem tak koukala, v pyžamu jsem nebyla sama. Ačkoliv bych typovala, že Julia spala v saténové košilce jen kvůli této akutní situaci.

Kromě Julie, Martyho, Davida, Bena a nás s Terry byl na střeše i Benův otec, tentokrát už bez těch kouzelných bačkorek.

Nic neprotahoval a ve chvíli, kdy jsme se vedle všech zhmotnili, se dal do vysvětlování: „Už několik hodin jsou pohřešovány děti z mateřské školky. Šli do divadla s třemi učitelkami. Zpátky se nevrátili. Hledali jsme je, ale marně."

Když pan Michael mluvil, šla jsem se kouknout na okraj střechy. Shlédla jsem dolů a přes ulici spatřila divadlo, do kterého zřejmě školka mířila.

„Dostali jsme anonymní typ. Všichni jsou prý drženi v divadle. Jejich záchrana povede k jejich smrti. Jako výkupné požadují Dceru."

Oči všech se přesunuly na mě. Já jsem jen pokrčila rameny a řekla: „Fajn." Byla jsem sice rozespalá, ale mozek mi v tuto chvíli jel na sto procent.

Jenže to se zase nelíbilo Benovi. „Fajn? Jak to myslíš? Nevydáme tě nějaké partě démonských žoldáků."

„Dobře. Máte jiný plán?" moje otázka směrovala na pana Michaela.

„Ano, zachráníme je."

„Ale to je zabije." Marty zalapal po dechu.

„To se nutně nemusí stát." Bylo vidět, že ani nejstaršímu z nás všech se to nelíbí.

„Je tu i jiná možnost." Namítla jsem.

„Není." Vztekle odsekl Ben, zatímco mě propaloval pohledem.

Nemělo cenu se s ním hádat. Otočila jsem se k městu a koukala, jak centrum potomků v noci září. Zbytek party plánoval napadení zloduchů vevnitř.

Jenže já jsem se k jejich konverzaci nepřidala. Vzteky a zimou jsem se klepala na kraji střechy. Nemohla jsem dopustit, aby za mě trestali děti. Proto jsem v nestřežené chvíli přenesla z pokoje krabici, ve které byl schovaný fešný obleček. Nutno dodat, že jsem ho vylepšila o jednu důležitou věc. Musela jsem ho mít vždy po ruce, takže jsem řešila jeho skladnost. Tento problém jsem ale rozlouskal stejně jako Popelka. Stačilo přijít na mechanismus, jakým tato dívky vytáhla z oříšku svatební róbu, a bylo po problému. Musela být potomkem, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Ona krabice nebyla moc velká. Vlastně to byla jen taková krabička do dlaně.

Během mrknutí oka jsem se díky svým schopnostem převlékla do šedého mundůru. Probudila jsem v sobě Dceru a všechnu sílu volně vypustila do vzduchu kolem sebe. Mým přirozeným reflexem bylo totiž držení této síly na krátkém provazu a to především ve společnosti potomků. Jenže to jsem teď dělat nemusela. Musela jsem udělat pravý opak.

Touto změnou jsem na sebe strhla všechnu pozornost, ale to už bylo pozdě. Skočila jsem z budovy dolů před divadlo.

Těsně před nárazem jsem se zastavila a zbytek volného prostoru sešla jako po neviditelných schodech. Budova divadla byla velkolepá, ale neměla jsem moc čas na prohlížení. Vlastně jsem neměla čas ani na velkolepé entrée.

Prostě jsem jen rozrazila hlavní dveře. Ještě před vstupem jsem však ubrala ze své síly. Ale jen tolik, aby bylo na první pohled vidět, kdo jsem, aniž by někdo přesně odhadl mé schopnosti.