Potomci - Dcera

16. Kapitola - Viribus unitis

Viribus unitis - Spojenými silami

Přechod od potomků k nám domů byl jako sprcha ledovou vodou. A protože doma věděli, že mám nějaké plány s Terry, nečekali na mě. Rychle jsem se tedy přemístila do „bunkru pod stromem".

„Takže já jsem dcerou archanděla." Mumlala jsem si, zatímco jsem přecházela po hlavní místnosti mého úkrytu.

„Sakra, jsem dcera archanděla." Připadala jsem si jako papiňák před výbuchem. Pomyslela jsem na místo, kde bych se mohla uvolnit a v tu chvíli se po mé pravici objevily dveře. Vešla jsem do nich a uviděla krásně zelenou louku, sem tam posetou shlukem sedmikrásek. Skopla jsem si z nohou boty, a rozeběhla se. V dálce byly vidět hory, které se dotýkaly čisté oblohy.

Nakonec jsem si lehla do trávy a zavřela oči. Přemýšlela jsem nad vším, co jsem se dneska dozvěděla. Vždycky pro mě bylo těžký být dcerou jednoho rodiče, takže myšlenka na to, že ten druhý rodič je mystická postava, byla trošku šokující.

Navíc jsem nikdy nebyla věřící člověk. Nejen, že jsem nevěřila v nic, ale ani nikomu. A teď se mám smířit s myšlenkou, že jsem z velké části anděl?

Další podivností je ta věc s Benem.

Zrovna jsem na něj myslela, když se z hlavní místnosti ozvalo: „Musíme si promluvit."

„Jak dlouho to víte?" zeptala jsem se, když Ben přišel až na práh místnosti, v níž jsem ležela na alpské louce.

„Slíbil jsem Terry, že pro ni přijedu do obchoďáku, kde jste se potkali. Cestou za ní mě přepadl pocit, že tě musím najít. Byla to zoufalá potřeba. Jako nutnost se nadechnout." Ben si odkašlal a přešel kousek blíž ke mně. I tak jsem se na něj neotočila a stále jsem ležela na zemi a nechávala jsem se hýčkat sluncem.

„Pak jsme tě našli v tom kostele. Ovládala jsi element ohně, ale nevěřil jsem ti, že je to jediný element, který jsi probudila."

„Takže od prvního dne." Po tváři mi stekla slza, kterou jsem nestačila zastavit. Cítila jsem zradu. Mrzelo mě, že mě tahali za fusekli tak dlouho.

„Museli jsme počkat a ujistit se, že jsi opravdu Dcera. A pak jsme se chtěli ujistit, že zůstaneš na tom správném místě."

Sedla jsem si a Ben přešel přede mě a zaujal stejnou pozici. „Kde je to správné místo?"

Ben cuknul pohledem a já si byla jistá, že jeho odpověď nebudu chtít slyšet. „Po boku Amici. Po mém boku."

Spolkla jsem hořkost, která se mi vehnala do pusy. „Příběh nějaký knížky mi nebude nařizovat, s kým prožiju zbytek života. Svého partnera si vyberu sama. I bez papírové příručky."

„Jsem neodolatelný." Ben pobaveně zvedl koutek.

Ač byl velmi přitažlivý, nechtěla jsem mu dát za pravdu. Takže jsem raději změnila téma. „Proč jste museli odejít?"

„Kdy sis udělala sport ze zahánění mě do kouta?" povzdechl si Ben a opřel se lokty o kolena. „Volal nás táta. Šli jsme za ním do kanceláře, aby nás pozval na ples potomků. Je to pravidelná a povinná událost."

„Proč vám to neřekl doma?"

„Chce, abych tě přivedl." Tyto slova z Bena nevycházela snadno.

„Ne." Umlčela jsem ho těsně po tom, co dořekl větu.

„Vlastně musíš. Netrval na tom tak urputně, ale když zjistil, že ti děda vykecal všechno, co mohl, stál za tím opravdu tvrdě."

„Tohle se mi jen zdá. Že jo."

„Kdepak. Je tu jeden problém, který budeme muset vyřešit."

„Jaký?"

„Necháváš za sebou stopu. Je to jako otisk. Každý potomek z tebe bude cítit energii. Když použiješ svoji moc, otisk je silnější. Když jsi blízko mě, naše stopy se smísí a nejsou nápadné. Nikdo tě tak nenajde. Jenže na ples nemůžeš jít se mnou. Celé roky jsem pod drobnohledem veřejnosti i Rady. Všichni čekají na ženu po mém bohu. Když se tam se mnou ukážeš, bude konec všem hrám a ty budeš v neskutečném nebezpečí, s kterým se nedokážeš vypořádat, dokud neskončíme s tréninkem."

„Takže je rozhodnuto. Nikam nejdu."

„Půjdeš. Jen tam ale nepůjdeš se mnou, ale s Martym." Ben se zatvářil velmi kysele.

„Jakpak to? Nejde s Terry?"

„Ne! To tedy nejde." Ben byl trošku více podrážděný než bych čekala. „Terry doprovodí mě."

„Takže budu celý večer nalepená na Martyho."

„Ne. To vážně ne. Přijdeš tam s ním. Budete přátelé. A především budeš Terezina nejlepší kamarádka. Budeš s ní, Martym, Davem, nebo Julii. Moje přítomnost bude muset být spojována jen se sestrou nebo naší partou. Ale určitě ne s tebou. Musíme si na to dát pozor."

„Proč si tvůj otec myslí, že tam musím být?"

„Seš Dcera a je na čase, abys viděla, co se děje. Je to vážné. Potomci nikdy nebyli v takové krizi. Nechci na tebe tlačit, ale je na čase, aby ses jako Dcera zařadila mezi naše řady."

„Tlačíš." Vyšla jsem z místnosti a zamířila ven. Na pláž. „Zajímá někoho, že tam nechci?"

„Ne." Za zády se mi ozval další hlas, který patřil mému budoucímu doprovodu na ples.

Zastavila jsem se v půlce kroku a otočila jsem se. „Marty." Usmála jsem se na něj, protože Marty byl přesně ten typ člověka, nebo potomka, na kterého se určitě nemůžete dlouho mračit.

Přistoupil ke mně blíž, uklonil se a vzal mě za ruku, kterou mi následně políbil. „Těší mě, Dcero."

Darovala jsem mu ten nejlepší úsměv. „Ještě jednou mi tak řekneš a slibuju ti, že na ples se jen těžko dobelháš se zlomenou nohou."

„Ta holka se mi líbí." Rozesmátý Marty se už nekoukal na mě, nýbrž za mě, na Bena.

„Sáhni na ni a já ti garantuju to samé."

Ohnala jsem se po Benovi pohledem a našla ho, jak se opírá o zeď se založenýma rukama na hrudi a naštvaně kouká na mě s Martym. Jak chce, chlapec. Otočila jsem se zpátky na Martyho a viděla stejný šibalský škleb.

„Přišel ses zeptat na šaty, abys se mnou sladil kravatu?"

„Přesně." Stále se usmíval a já se divila, že ještě nechytal křeče do obličeje.

„Přijď za týden a já se ti v nich předvedu." Mrkla jsem na něj, ale v tu chvíli došla Benovi trpělivost a vystartoval ze své ležérní polohy k nám.

Marty rychle skočil přede mě a strhl mě za sebe, aby mě ochránil od nasupeného býka běžícího proti nám.

„Jakou kravatu si vezmeš ty, Bene?" V ten moment jsem Martina pasovala na masochistu. Cukající sval na Benově obličeji byl znatelně viditelný.

Mlčky jsem koukala, jestli Ben Martymu natáhne a bojovala jsem se záchvatem smíchu. Nakonec se tak nestalo. Marty sice v očekávání koukal na Bena, ale nakonec se otočil na mě a podal mi papírek s číslem. „Zavolej mi, až budeš vědět tu barvu a domluvíme se, kdy tě vyzvednu." Mrknul na mě a urychleně opustil budovu.

Zůstali jsme s Benem sami, koukali na sebe a čekali, kdo první začne. Byla jsem to já.

„Nemáš na mě monopol. I kdybych byla Dcera, vyberu si svého partnera sama. Laskavě si přitáhni testosteron zpátky na uzdu a nehraj si tu na ukázkového macho pitomce." Benův pohled prozrazoval, že se mu moje řeč maximálně nelíbí, ale mě to bylo jedno.

Ben se otočil a odešel. Poslední větu, kterou si zamumlal, jsem slyšela jen tlumeně. „Neměl jsem sem toho idiota brát."