Potomci - Dcera

21. Kapitola - Asinus manebis in saecula saeculorum

Asinus manebis in saecula saeculorum - Zůstaneš oslem na věky věků

Stála jsem venku před budovou u kašny a nadechovala se čerstvého vzduchu, než mi za zády začaly dupat cizí kroky.

„Zbláznila ses?" to byla první věta, kterou mi Ben otevřeně řekl od chvíle, kdy jsme se sem přenesli.

„Ne." Stála jsem k nim stále zády, ale netrvalo dlouho a přešli přede mě.

Povolila jsem decentně ventil svých schopností a spatřila, že Ben ani Terry stojící vedle něj nejsou tak naštvaný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Po tomto zjištění jsem se na oba usmála, což bylo něco, co Bena naštvalo.

„Na téhle sešlosti jsi jen člověk. Vystavujeme se zde všichni velkému riziku a ty neuděláš nic jiného, než že uhodíš jednoho z největších idiotů?"

„Jo." Sedla jsem si na okraj kašny a koukala do dálky.

„Proč jsi to udělala?" Terry si sedla vedle mě. Nebyla naštvaná jako její bratr. Vypadala spíš nadšeně.

„Je to idiot."

Její zvědavost jsem nejspíš neuhasila, ale za to mně Terry překvapila svou další otázkou. „A to jsi nemohla jednu vpálit i jeho dementní přítelkyni?"

„Terezie!" Ben přidal na razanci svého projevu. „To si děláš srandu." Prohrábl si hlasy a frustrovaně zafuněl.

Jeho sestra si z něj nic nedělala. „No co, oba to jsou osiny v zadku. Ale nemůžu zapřít fakt, že Adam je tvůj největší sok a hned po naší partě jsou on a jeho skupina poskoků nejsilnějšími potomky."

„No právě." Ben se nepřestával mračit. Ale já jsem viděla, že nebyl mým činem tak pobouřený.

Začala být mi zima a také jsem se trošku uklidnila, takže jsem se zvedla, ale než jsem měla příležitost jít zpátky dovnitř, Ben mi zastoupit cestu. Byl u mě příliš blízko a promluvil ke mně až strašidelně potichu a klidně. „Ať se mi ta facka líbila sebevíc, bylo to od tebe vážně hloupé. Vystavila jsi nebezpečí nejen sebe, ale i nás. Cítím, že nejsi ve své kůži a že vnitřně bojuješ, ale ať už ta facka byla kvůli čemukoliv, měla jsi to rozdýchat."

Fakt, že mohl cítit moje pocity, byl nepříjemný. „Máš pravdu. Nevíš, kvůli čemu jsem ho praštila." Obešla jsem ho a namířila jsem za Martym, který vyšel z budovy a rozhlížel se po nás.

„Bylo to krásné a tak impozantně ladné, že bych se vůbec neurazil, kdybys mi tento akt nenávisti k Adamovi věnovala k narozeninám." Marty se culil jako sluníčko.

Zavěsila jsem se do něj a nechala se vést ke stolu. Tentokrát jsme mohli jít po jedné straně schodů, protože ples byl v plném proudu. Po pár krocích nás dohnali i sourozenci. Nikdo jsme nepromluvili a šli jsme přímo ke stolu, kde jsem chtěla zůstat sedět až do konce. Neměla jsem náladu na nějaké bavení se.

Jenže karma je mrcha a zřejmě mě má abnormálně v oblibě, protože v momentě, kdy jsme měli stůl na dohled, nám cestu zastoupili Adam a Penelopa.

Adam měl přes jednu tvář rudý flek od našeho posledního setkání, ale zdál se k tomu být naprosto lhostejný.

Tvář mi zkameněla a Marty mě pevně objal kolem pasu. Nebyl to akt náklonnosti, ale spíš metoda, jak mě udržet na jednom místě, co nejdál od Adamovy tváře.

„Nezačali jsme úplně dobře, že Nikolo?" Adam se na mě zašklebil jako lasička, což měl být zřejmě úsměv, a napřáhl ke mně ruku.

Svojí jsem mu samozřejmě nepodala. Jen jsem na něj mlčky koukala a hrála bitvu někde uvnitř sebe, abych mu nevyškrábala oči.