Potomci - Dcera

10. Kapitola - Mors tua vita mea

Mors tua vita mea - Tvá smrt je můj život.

„Tys ho zabila? Jak jsi mohla?" Terry na mě koukala skrze slzy a strach.

„Ano, ale jestli to pomůže, byl to omyl." Divila jsem se, že mi ještě jednu nevrazila a nezvalchovala mě jako já jejího bratra. „Ustup od něj." Požádal jsem ji ledovým hlasem.

„Dej mi pokoj. Zabila jsi ho." Křičela na mě a já věděla, že měla dobrý důvod.

Všechno, co se týká mých nově nabitých schopností, bylo čistě instinktivní, takže další kroky nebyly o moc jiné.

Odstrčila jsem Terry stranou, aniž bych se jí dotkla a opět ji uvěznila za pomyslnou zdí.

„Slib mi, že odejdete a už se nevrátíte. Přenesete se domů a ani jeden z vás se sem nevrátí." Koukala jsem na ni tvrdě s upřímností v očích.

„Pomoz mu, prosím." Pořád plakala a pochybovala jsem, že mě přes slzy vidí.

„Slib mi, že se sem nevrátíte." Opakovala jsem s neutrálním výrazem.

„Slibuju." Vzlykala Terry, až nemohla dýchat.

A já jsem se dala do práce. Ruce samy našly Bena. Jela jsem na autopilota. Přitiskla jsem dlaň na Benův hrudník a pak to začalo.

Brnění nebo spíš energie, která ve mně byla a která se těšila z každého okamžiku, kdy jsem ji používala, se začala přelévat do Benova těla. Rozeběhla mu srdce a začala s rychlým hojením. Bohužel ne tak rychlým, jak by Ben potřeboval. Nehojil se dost rychle na to, aby přežil.

Věděla jsem, co musím udělat a ani za mák jsem z toho nebyla nadšená. Energie ze mě odplouvala a já ztrácela cit v končetinách. Moje životní šťáva hojila Bena a já byla pomalu na suchu.

Přitiskla jsme svoje rty na jeho. Políbila jsem ho a tím do něj vpustila více magické mízy. Cítila jsem, jak se hojí rychlostí blesku. Cítila jsem, jak mi ruku zabořil do vlasů a přitáhl si mě blíž.

A pak přišla jen temnota. Poslední zbytek mé síly se vsákl do Bena a mě čekalo nekonečné nic.

.

.

.

„Otevři oči." Hlas na mě mluvil z dálky a byl naprosto jiný než ten, který na mě následně doléhal z mnohem menší vzdálenosti.

„Vzbuď se." Druhý hlas bych nečekala a divila jsem se, že ho slyším, protože jsme předpokládala, že jsem v pekle. „Probuď se, Nik."

Osoba na druhé straně mých víček přiložila studený hadr na moje čelo a já jsem úlevou otevřela oči. Ben na mě koukal se starostí v očích, nikoliv se zlobou, vztekem a hněvem, jak bych právem očekávala.

„Vypadni." Zasyčela jsem na něj, ale jakýkoliv zvuk ze mě vycházel jen jako chrčení. Měla jsem sucho v puse a popraskané rty.

„Takhle říkáš díky?" Ben zvedl ironicky jeden koutek.

„Měla jsem tě nechat mrtvého, ale věřila jsem, že Terry slib dodrží." Byla chyba mluvit, protože se opět ozvalo nelidské chrčení, které mě vyděsilo. Pomalu jsem se probírala a začala si uvědomovat, kde jsem.

Ležela jsem v jedné ze svých ložnic. Pod hlavou polštář, na sobě deku a pod ní jsem měla jen spodní prádlo.

„Proč jsi mě svlékl, úchyle?"

Ben mi otočil hadr na čele a podal mi sklenici vody ještě před tím, než odpověděl. „Byla jsi celá od krve."

„Asi od tvojí." Vydedukovala jsem, ale asi špatně, protože Ben se zamračil a opatrně se mě zeptal: „Co si pamatuješ?"

„Jak mi tvoje sestra slibovala, že vypadnete. Pak jsem tě vyléčila a omdlela jsem." Tu část s polibkem jsem samozřejmě vynechala. Ale Ben byl kluk chytrý a nesežral mi to.

„Kromě toho, že neříkáš všechno, si nic jiného nevybavuješ? Protože já si to pamatuju ještě jinak."

„Proč jsi tady? Neměl bys tu být." Odvedla jsem pozornost od trapné chvíle, kdy by vyšlo na povrch, že jsme sdíleli velmi intimní chvilku. Ale nepodařilo se mi to.

„Jak jsem řekl, pamatuju si to jinak. Po tom co jsem tě líbal, jsi odpadla. Tím zmizela i bariéra, která Terry dělila od nás. Terry mě pak přenesla domů do pokoje, kde mi vysvětlila, že jsi mě rozdrtila skříní a vrátila mi život, což není normální, jen tak mimochodem. Nevysvětlila mi, proč jsi odpadla. Slíbil jsem jí, že se sem nevrátím, ale já jsem z jistého důvodu musel přijít zpátky. Přenesl jsem se zpátky, ale nikoho jsem tu nenašel, jen trosky a stopy krve vedoucí do koupelny. Následoval jsem krev a našel tě schoulenou ve sprchovém koutě, jak se třeseš a pouštíš na sebe teplou vodu. Krvácela jsi z uší, nosu a krev ti tekla i z pusy. Zvedl jsem tě, očistil od krve a svlékl. Odnesl jsem tě do postele a modlil se, abys taky neumřela." Ben seděl na židli u postele a neměl ani modřinu. „Začala ses zlepšovat v okamžiku, když jsem se tě dotkl." Poslední větu řekl potichu, jako by se bál, jak budu reagovat.

„Děkuju," zaskuhrala jsem opatrně, „ale vypadni. Nevím, jak jsem to udělala, jak jsem tě oživila, ale cítila jsem, že pak odpadnu a bude to se mnou špatný. Proto jsem chtěla, abyste odešli. Zabila jsem tě a musela jsem to za každou cenu napravit. Cením si toho, co jsi pro mě udělal, ale jdi." Odvrátila jsem od něj pohled a zadívala jsem se do zdi.

„Sám ti dlužím velkou omluvu." Ben na mě mluvil neskutečně uklidňujícím hlasem, kterým mě hladil po duši. „Naschvál jsem tě provokoval. Říkal jsem si, že když tě naprosto neskutečně vytočím, ztratíš kontrolu a nakonec ukážeš, co v tobě je. Většinu věcí, co jsem vypustil z pusy, jsem nemyslel vážně."

Ani jsem se nehnula. Koukala jsem do zdi a doufala, že odejde.

„Chápu. Teď odejdu, protože vidím, že je ti líp, ne proto, že se cítíš nesvá. Asi bys měla vědět, že jsi spala třicet hodin. Dovolil jsem si napsat z tvého mobilu tvé matce, že jsi jela za kamarádkou a zrušili ti spoj zpátky a vrátíš se co nejdřív. Trošku šílela, ale Terry jí zavolala s tím, že se nemusí bát. Až budeš moct vstát, měla bys jít domů." Stiskl mi ruku než odešel a já cítila, jak jeho dotek zahřál a rozproudil krev, nebo energii, ve mně.