Potomci - Dcera

30. Kapitola - Omne principium grave

Omne principium grave - Každý začátek je těžký

Když jsme byli zpátky pod zahradou, Ben si mě opět opřel o zeď. Pokračoval tam, kde jsme skončili a pustil se i o krůček dál. Jeho ruce našly lem mého trika, ale než s ním mohl hnout, začal mu zvonit mobil.

„Do prdele." Odtrhl se ode mě se salvou nadávek, zatímco hledal po kapsách vyzvánějící krám. „Tati?"

Při tomto oslovení jsem se napnula a ztratila jakoukoliv jiskru, která byla mezi námi. Urovnala jsem si triko a sedla si na zem, než Ben domluví.

„Dobře, budu tam." Ben nebyl nadšený, to bylo jasný. Strčil si mobil zpátky do kapsy. „Musím jít."

„Stalo se něco?"Koukala jsem na něj se zakloněnou hlavou, a poznala jsem, že to není dobré.

„Pohřešuje se jeden člen Rady. Tátův kamarád. Doma má těhotnou ženu a jedno malé dítě. Táta vola, aby mi to řekl. Chce, abych se po něm koukl." Bylo vidět, že ho to trápí.

„Mám jít taky?"

„Ne, ještě to není bezpečné. Ale něco ti řeknu." Přikrčil se ke mně, aby byl svým obličejem blízko mému. „Stala ses Dcerou ve všech ohledech. Tvé bojové schopnosti jsou dobré, velmi dobré. Navrhnu tvé aktivní zapojení. Nikde se nenajde nebezpečí, kterému bys nestačila." Na rozloučenou mi dal takový polibek, z kterého se mi podlomily nohy, takže bylo štěstí, že jsem seděla. Pak zmizel.

To bylo na poměrně dlouhou dobu naše poslední setkání. Následující týden probíhalo stěhování na kolej. Bylo na čase, abych se začala zapojovat do normálních činností. Mamka byla štěstím bez sebe, když mě ubytovávala v malé garsonce na koleji. Dostala jsem krásný byt v rámci malé budovy o pár bytech. Na chodbě jsme potkali Terry, což jistě nebylo náhodou. Chvilku jsme si nezávazně povídali. Dozvěděla jsem se, že byt sourozenců je hned naproti a jen o pár metrů vedle je byt Julie s Davem a dokonce i Martyho. Zbytek kolejních bytů byl obsazen normálními lidmi.

„Jak to jde doma?" zašeptala jsem k Terry, když mamka šla pro poslední krabici do auta.

„Tátovi dělá starost zmizení přítele. S Benem na tom pracují. Není ani jedna stopa. S bráchou se bojíme, aby se něco nestalo i tátovi. Je trnem v oku mnoha vlivných potomků."

„To je mi líto."

Terry mi pomohla s vybalováním. Ve zkratce mě i mamku seznamovala se školou a pravidly na ní. Trvalo nám to celý den a i pak jsem nemohla říct, že bych měla vše na svém místě. Naštěstí do prvního dne školy zbýval poslední týden, který jsem chtěla strávit s rodinou doma. Zařizování mohlo počkat.

Rozloučili jsme se s Terry, přičemž mamka byla mojí kamarádkou nadšená.

Mamka si sedla do auta a než jsem se k ní mohla připojit, Terry mě chytla za ruku. „Měla bys asi něco vědět." Přitáhla si mě blíž a ztišila hlas. „Vědí o tobě."

„Prosím?"

„Mezi potomky se roznáší, že se objevila Dcera."

Začala jsem být nervózní. „Potomci tomu věří?"

„Samozřejmě. Rada chce vyhlásit referendum o zasahování mezi lidské věci. Ztrácí se lidé. Nevíme komu věřit. A pak se ukáže někdo, kdo tvrdí, že Dcera je mezi námi. Dávej si pozor."

Se špatným pocitem jsem nasedla k mamce do auta. Celou cestu zpátky domů jsem myšlenky držela na krátkém řetězu a dokázala jsem mluvit s mamkou o mém budoucím působení na akademické půdě, ale doma v posteli jsem nedokázala pod tíhou myšlenek zavřít oči. Přemístila jsem se tedy pod zem. Natáhla jsem na sebe teplákovku, svými schopnostmi jsem v hlavní hale vytvořila opičí dráhu a jsem běhala po místnosti jako čertík.