Potomci - Dcera

31. Kapitola - Ex ungue leonem

Ex ungue leonem – Podle spáru poznáš lva

Ben vypadal poraženě. Měl tmavé kruhy pod očima, které by nezakryl ani sebelepší korektor. Vlasy měl zmuchlané a sotva seděl.

Chvilku jsem mlčela, abych si seřadila myšlenky v hlavě. „Vím, že je to špatná otázka. Zemřel potomek nebo obyčejný člověk?"

Ben se opět složil do postele. Ležel na zádech a koukal do stropu. „Určitě už víš o pohřešovaném členovi Rady. Už není pohřešovaný. Je mrtvý."

„Sakra."

„Jo. Ale to není všechno. Našli jsme ho na divném místě. Naskakuje mi z toho husí kůže." Věděla jsem, že ano. Cítila jsem to.

Vstala jsem ze židle a přešla k posteli, na kterou jsem si sedla. Vzala jsem Benovu ruku do své a pokusila se do něj přenést trošku energie. Zabralo to.

„Niky, je čas."

„Já vím, cítím to."

Na Benovi bylo vidět, že není spokojený s faktem, že dozrála doba na příchod Dcery. Frustrovaně vydechl a stiskl mi ruku.

„Zlato, měli bychom jít."

Než jsem se mohla zeptat, kam mě chce vzít, Ben stál na nohách. Během mrknutí oka nás přenesl z mého nového pokoje na jakousi pláň. Tráva rostla jen v ojedinělých trsech, na nichž bylo vidět, že je zde sucho. Víc jsem toho neměla možnost vidět, protože byla tma jako v pytli.

„Vidíš támhle v dálce to světlo?"

„Ano." Daleko od nás opravdu něco svítilo.

„Tak tam jdeme." Ben mě stále držel za ruku, když se tím směrem rozešel.

„Proč se tam nepřeneseme?"

„Uvidíš."

Neušli jsme ani tři kroky, když jsem zjistila důvod našeho odstupu. Cítila jsem se jako pod kopulí, z které někdo vysál život. V centru toho všeho bylo osvětlené místo. Musela jsem do plic nasát vzduch, protože jsem se začala cítit divně. Nebe mělo barvu obsidiánu a atmosféra v kupoli také.

„Všichni potomci ztratí všechny schopnosti hned při vstupu do téhle pokličky. I my dva."

„Jako by odsud někdo vysál život." Zopakovala jsem nahlas.

„Cítím to stejně."

„Jak jste to tu našli?" šli jsme ruku v ruce k osvětlenému místu a mě napadla ještě jedna otázka: „Nemám si od tebe držet odstup?"

„Nikdo tu není. Tedy až na tátu." Trošku jsem ztuhla, ale nechala jsem Bena mluvit. „Našli jsme to tu díky náhodě. Na pár sekund se odsud ozval GPS signál z mobilu oběti. Nedával jsem tomu velké šance."

„Někdo chtěl, abyste to tu našli."

„Ano. Ale to vlastně uvidíš."

Dál jsme nic neříkali. Naše spojení rukou nám dodávalo sílu, kterou jsme nemohli čerpat z okolí. Brnění síly kolem mě ustalo a zbylo jen v Benovi.

Když jsme se přiblížili do dohledové vzdálenosti a já zostřila na osvětlený objekt, málem jsem spadla, protože jsem zakopla o vlastní nohy. Jen díky Benově opoře jsem to ustála. Ten pohled byl strašný. Mráz mi běhal po zádech a po všech orgánech.

Na místě, které osvětlovalo pár improvizovaných lamp, které sem dotáhli potomci, protože byly napájeny z malého generátoru, stála šibenice. Klasická dřevěná stavba na platformě, kterou každý zná z historických filmů, pouštěla do pozorovatelů velkou dávku znepokojení. Možná i strach, ale ten dodávala až oběť.

Muž středního věku vysel na oprátce. Mrtvola už měla posmrtné skvrny. Oběti někdo roztrhl košili a přes hrudník mu vyryl Veni.

Nezmohla jsem se na slovo a to ani po tom, co mě Ben dovedl až před šibenici. Zakryla jsem si jen dlaní ústa.

„Veni, neboli přišel jsem. Někdo k vyrytí použil nožičku brýlí oběti." Pana Michaela jsem zaregistrovala až ve chvíli, kdy se sám ozval. Obrátila jsem se k němu a čekala na jeho reakci. Jen na mě kývl. Kývla jsem mu na oplátku.

Ben stále svíral mou ruku, teď už křečovitě. „My jsme přišli první. O tomhle ví jen málo z nás. Celkem je nás pět. My s tátou a tři technici, kteří sem přinesli světla a prohledali to tu. Jenže nikdo nemá moc velkou odolnost vůči zdejšímu prostředí. Všichni tady časem slábneme."

Koukala jsem na visícího muže přede mnou. Vysmekla jsem se Benovi a vyšla na stupínek se šibenicí. Něco mi říkalo, že se musím dotknout oběti. A také jsem to udělala. Do jisté míry to byla chyba.

Sotva se mé prsty dotkly písmena V, projela mnou brutální bolest, která ze mě vyhnala němý výkřik. Klopýtla jsem o krok zpět, kde mě chytil Ben.

„Zlo. Čisté a naprosté zlo." Špitla jsem.

„Je mi to líto." Zašeptal mi Ben do vlasů, když mě držel v náručí.

„Nic jiného necítím. Moje schopnosti jsou pryč, ale vnímám jen bolest a temnotu." Postupně jsem se sebrala.

Obešla jsem celý objekt. Snažila jsem se vnímat každičký detail, ale nic jsem nepostřehla.

Periferně jsem si všimla, že Ben s otcem přešlapují z místa na místo. Už zde nemohli zůstat o moc déle.

„Veni je druh podpisu? Oznámení, že bude hůř. Že přišla doba temna?" zeptala jsem se.

„Alespoň to si myslíme." Ben pokýval hlavou. „Bohužel otázek je více než odpovědí, které taky nejsou stoprocentní. Například – proč tady, proč on, proč teď, kdo, kdy, kvůli čemu?"

„Hodně otázek." Souhlasila jsem.

„Zítra to budu muset říct jeho ženě." Ozval se Benův otec. Všichni jsme sklopili oči k zemi, protože jen ta představa rvala srdce z hrudi.

„Měli bychom jít." Ozval se Ben jako první po chvilce ticha. Nikdo jsme neodporovali. Společně jsme se vydali k okraji pokličky, která nás dusila. Každým metrem, kterým jsme se přibližovali cíli, jsme cítili potřebu po normálním prostředí.

A ten pocit, když jsme se ho dočkali, byl nepopsatelný. Málem jsem padla vděčností k zemi. Všichni jsme se zhluboka nadechli a protáhli. Najednou jsem cítila pouto mezi mnou a Benem. Jenže jsem cítila i hluboký zármutek pana Michaela a obavy obou mužů.

„Je na čase, aby Dcera vyšla ze stínu." Poprvé za celou dobu se mi pan Michael koukl do očí.

Přikývla jsem. Probudil se ve mně vztek k tomu zvířeti, které udělalo to, co udělalo.

„Pokud se objevím takhle mezi potomky, pochybuju, že bych někdy mohla žít normální život. Ale myslím, že mám nápad, jak oddělit Nikolu a Dceru."

„Vážně?" Ben na mě překvapeně koukl. Věděla jsem moc dobře, že právě tyto dvě identity a jejich oddělení trápilo mého partnera nejvíce.

„Ano, ale je čas jít domů." usmála jsem se na oba muže přede mnou. Cítila jsem, že jsme všichni vyčerpaný. Pan Michael se se mnou decentně rozloučil a přenesl se domů, kam ho následoval i jeho syn, který mě před tím ještě objal.

Já sama jsem se přenesla na kolej a začala pracovat na rozhřešení aktuálního problému.