Potomci - Dcera

11. Kapitola - Fide, sed cui fidas, vide

Fide, sed cui fidas, vide – Důvěřuj, ale dej pozor, komu.

Po dvou dalších hodinách, během kterých jsem ležela na zemi, protože po prvním pokusu se postavit jsem spadla z postele, jsem konečně stála před prahem našeho domu a cítila se, jako by mě přejela kolona parních válců.

„Měla jsem o tebe strach." Mamka mě tiskla v objetí a já myslela, že mě udusí.

„V klidu, mami. Jsem v pořádku, jen jsem nečekala, že se ta doprava takhle zvrtne."

„Terry mi to říkala. Je to moc příjemná dívka. Máš dobrý vkus na kamarády. Ani ses nepochlubila novou kamarádkou." Mamka mě vedla do kuchyně, kde přede mě položila talíř s teplou polévkou, a bylo vidět, že na ni Terry udělala vážně dobrý dojem.

Ani jsem netušila, jak bude těžké do sebe dostat pitomou polívku. Rvala jsem do sebe každičkou lžičku pod tlakem.

„Nějak mi to vypadlo. Každopádně jsem měla celkem blbou cestu, jdu si lehnout." Vstala jsem a zamířila si to do postele. Krátce jsem pozdravila bratra a položila řečnické otázky o jeho dni, ale nakonec jsem zaplula do pokoje a především do postele.

Spala jsem až do rána. Neměla jsem žádný sen, protože jsem se celou noc převalovala díky bolestivým částem těla, kterých bylo více než dost.

„Jde se uklízet." Věta, kterou nechce od své matky slyšet nikdo, se ozvala celým domem a vzbudila mě.

„Mám zlomený nohy!" zaskuhral bratr z vedlejšího pokoje.

„Nemáš." Křikla na něj mamka.

„Tak si je zlomím." Odpověděl jí brácha přes celý dům.

„Zlom mi je taky." Zařvala jsem do jejich konverzace.

Odmlouvání nám nebylo nic platné, protože jsme věděli, že budeme o hladu, když nepohneme zadkem. Jak se dalo čekat, do pěti minut jsme stáli oba u vedoucí úklidové čety a čekali na rozkazy.

Nevýhodou bylo, že jsem nemohla podvádět díky andělské krvi, takže jsem každý úkol prováděla, jak nejlépe jsem dokázala. Manuálně jsem se více než zaměstnala, ale mozek mi jel na plné obrátky.

Zabila jsem syna nejvýše představeného všech potomků. Za tohle mě jisto jistě čeká velký trest. Vlastně si jsem jistá, že do pár okamžiků na dveře zaklepe regiment lidí, kteří mě postaví na hranici a tam jako čarodějnici upálí.

Jenže se tak nestalo. Za celý den neproběhla ani jedna návštěva, stejně tak, jako za celý zbytek víkendu. Nervozita narůstala. Nebyla jsem ani jednou pod zahradou. Nemohla jsem se tam vrátit s pocitem, že jsem tam skoro připravila o život nejen Bena, ale následně i sebe.

Nervózně jsem se hroutila až do úterý, než zazvonil zvonek. V tu chvíli jsem rozhodně nebyla tak statečná, abych otevřela dveře, takže jsem dělal, že nejsem doma. Trvalo tři pokusy o zazvonění, které jsem ignorovala, než se Ben s Terry objevili v našem obýváku.

„Ven." Seděla jsem na sedačce a lekla se jejich nenadálého příchodu.

„Musíme ti něco říct." Ben udělal krok ke mně, ale já jsem využila každičkého kusu energie na to, abych se přemístila do svého „úkrytu pod stromem". Věděla jsem, že i pod zemí jim nebude trvat dlouho mě najít, tak jsem se vydala rovnou na pláž. Možná to bylo tím, že pokud mě chtějí upálit, je lepší být u zdroje vody, nebo tím, že poslední věc, kterou v životě uvidím, by bylo moře.

Sotva jsem si sedla na schody na terase, zhmotnili se za mnou sourozenci a šli blíž ke mně.

„Udělala jsem všechno, co jste po mě chtěli. Tím jsem dodržela naši dohodu. Teď se rozloučíme." Hodila jsem po nich zamračený pohled.

Stoupli si pod schody naproti mně, a ačkoliv mě to překvapovalo, nekoukali na mě se zlobou. „Táta s celou radou zasedli a chtěli naše vyjádření o novém potomkovi." Terry na mě mile koukala.

Ve mně se zastavila krev. Možná jsem i zbledla, ale těžko říct.

„Neboj se." Zašklebil se na mě Ben, jako kdyby zapomněl, že jsem ho málem zamordovala. „Nikdo neví, že to jsi ty. Nikomu jsme neřekli tvoje jméno."

Trošku se mi ulevilo, ale sevření žaludku nepovolovalo. „Takže mě upálíte na hranici?" slova ze mě vyletěla sama.

A k mému překvapení se oba dali do smíchu. Terry si otřela slzy a usmála se. „Ne. Já jsem řekla, že jsem ti řekla všechno potřebné a že nejsi pro potomky rizikem.

„A já jsem řekl, že se bránit umíš, ale potřebuješ techniku." Ben na mě koukal bez své každodenní arogance a ironie. Naopak já jsem se na něj zamračila a přimhouřila jsem oči. „Takže konec?"

Oba na místě přešlápli a mě v tu chvíli opustil zbytek naděje.

„Táta by se s tebou chtěl zítra sejít." Terry koukala do země.

„Proč?" zvedla jsem se a koukala jim do očí.

„Chce si s tebou promluvit." I Terry se mi podívala do očí a spatřila, že v sobě drží informaci, kterou mi nechce říct.

„Mluvíš jako bych složila maturitu a musím si jít pro vysvědčení." Zamumlala jsem.

„Nejsi tak daleko od pravdy." Ben se usmál. Ano, usmál. „Ale jak jsem řekl, o tobě vědí jen lidé, kteří byli v tom kostele. Nikdo jiný. A právě proto bude lepší, když se s otcem sejdeš a promluvíš o budoucím působení v naší komunitě."

„Další působení se konat nebude." Odpálila jsem ho, ale jemu to bylo očividně jedno.

Terry se na mě soucitně podívala, a usmála se. „Ben tě zítra v osm vyzvedne." Následně se dotkla Benova ramena a oba byli pryč. A s nimi i moje naděje, že všechen ten cirkus skončí.