Potomci - Dcera

32. Kapitola - Magna venit nulli sine magno fama labore

Magna venit nulli sine magno fama labore - Nedojde veliké slávy, kdo velkou námahu nezná

Zpátky na koleji jsem si na internetu našla potřebné materiály a další den jsem si je vyzvedla. Ráno jsem měla jednu hodinu, takže zbytek dne jsem se věnovala svému projektu.

Výsledkem byl oblek superhrdiny. Ano, bylo to poměrně kýčovité, ale v tuhle chvíli jsem se na nic jiného nezmohla. Nemohla jsem se objevit na veřejnosti jako Nikola. Ohrozila bych tím mnoho lidí, především svoji rodinu. Navíc jsem na sebe nechtěla strhávat pozornost ve škole i mimo ni.

Každopádně ve večerních hodinách jsem skončila s utvářením overalu, který byl elastický, takže jsem nevypadala jako dítě v plyšovém oblečku u televize, ale ani jako pornoherečka během předehry. K overalu patřila i kápě, která přecházela v decentní pláštík a vysoké boty až po kolena s nejmenším podpatkem, který jsem sehnala. Pohled do obličeje ztěžovala nejen kápě, ale i krajková škraboška. Všechno bylo v jednotné barvě a to v šedé. V černé bych vypadala jako funebrák a v bílé jako nevěsta. Obojímu jsem se chtěla vyhnout.

Se svojí prací jsem byla spokojená. Všechno jsem zvládla díky schopnostem, které jsem stále poznávala. Jindy bych nekázala upíchnout ani utěrku a teď mám na svém účtu parádní obleček.

Zabalila jsem ho do krabice, kterou pak strčila pod postel, kde měla čekat až do první akce. Věřila jsem, že nebudu dlouho čekat, než ji vytáhnu ven.

Do dalšího dne jsem spala jako zabitá. Většinu dne jsem měla strávit ve škole, aniž bych potkala někoho z party.

Jenže po probuzení jsem u postele našla lístek, na kterém mi Ben psal, že se večer sejdeme ve skrýši pod zahradou. Pro mě ani pro něj nebylo těžké se tam dostat. Šlo o jednoduchý přenos.

Přesně jak mi Ben napsal, tak jsem udělala. Už na mě čekal. Na první pohled jsem zjistila, že chce trénovat. Stál veprostřed místnosti v teplákovce.

„Ahoj." Pozdravy u něj nebyly moc časté.

„Ahoj." Usmála jsem se na něj. „Asi bych se měla převléct."

Založil si ruce na hrudníku a prohlédl si mě od hlavy až k patě. „Jen do toho."

„Jen ve tvých snech." Odešla jsem do ložnice, kde jsem na sebe natáhla věci na trénink.

Pár následujících hodin jsme strávili nacvičováním boje. Dokonce jsme použili i doplňky, jako tyče a nože, čemuž jsem se divila. Nakonec se to ukázalo jako velmi dobré zpestření. Největší změna v našem tréninku byla ale Benova agrese. Každá rána, kterou se trefil, bolela jako pes. Musela jsem se soustředit a vynaložit mnohem více síly, abych neskončila na zemi.

Díky většímu nasazení jsme oba padli vyčerpáním mnohem dřív, než třeba minule.

„Co se stalo?" dýchala jsem zběsile, takže mi nebylo asi moc dobře rozumět.

„Nic." Jenže to jsem Benovi nevěřila. Mrštil lahví proti zdi. Voda se rozstříkla všude kolem. Se stoickým klidem jsem ji přivedla k varu, takže se během okamžiku vypařila.

„Jakže ještě jednou. Co se stalo?" Sama jsem si sedla na žíněnku v rohu, zatím co Ben naštvaně chodil po místnosti.

„Rada se stala." Procedil mezi zuby.

„To by chtělo vysvětlení." Na jednu stranu jsem sdílela Benův vztek díky poutu mezi námi, na druhou stranu jsem byla trošku pobavena, jak je Ben dožraný. Jenže smích mě brzo přešel.

„Rada prohlásila, že ta vražda je dílem člověka."

„Vždyť to nikdo nevěděl, ne?"

„Táta oznámil vdově onu smrt. Ta pak naběhla na Radu. S tátou jsme prozradili jen minimum. Nevěříme jim totiž ani nos mezi očima. No, a Rada si řekla, že žádný potomek by si nedal tu práci s vyrýváním slov do kůže. Potomek by totiž použil svůj element. Takže to musel udělat člověk. Výsledkem je mnohem větší napětí, co se týče našeho postoje k lidem."

„Něco takového ale nemohl udělat člověk, to co jsem cítila, nebylo lidské." Naskákala mi husina jen při myšlence na ten pocit, který jsem okusila na šibenici.

„Já vím, cítil jsem to také." Zabručel můj Amicus. „Jenže Rada přijala jiné stanovisko. V tuto chvíli se lež šíří jako mor mezi potomky. Vytváří strach, který napadá všechny buňky potomků. Jen málo kdo tomu nevěří. Táta je sestřelován jednou otázkou za druhou. Je jedno, jaký má na tenhle problém názor. Je to totiž jeho slovo proti Radě. Díky změnám, kterými jsme společně prošli, můžu cítit to strašné napětí v naší společnosti, tu strašnou zlobu a strach."

„Musíme něco udělat."

Ben se hystericky zasmál. „A jako bonus se roznáší drb, že Dcera přišla. A že ta vražda byl způsob, jak na sebe strhnout pozornost a vyděsit jakoukoliv další hrozbu."

„Prosím?" zvýšila jsem hlas a vystřelila na nohy. „Já to neudělala!"

„Já vím. Jenže tu existuje i razantnější skupina potomků. Příchod Dcery si vysvětlují jako příchod doby temna tedy, že Dcera je ona temnota. Veni přeci znamení přišel jsem, ne? To je přeci znamení."

„To tedy není." Odsekla jsem vztekle.

„Já vím." Vydechl poraženecky Ben. „Ale zkus to někomu vymluvit. Už jsem slyšel tolik otázek o Dceři, že se mi z nich točí hlava. Nikdy nic neříkám, takže o to těžší je vyvracet teorie o tvém příchodu. Kdybych to potvrdil, budou chtít, abych tě přivedl. Rada poslední roky netrpělivě očekává moji zprávu o tvém příchodu. Jejich tlak měsíc od měsíce roste. Mají podezření, že tě zapírám."

„Bezva. Takže Rada chce můj skalp a zbytek potomků se rozhoduje, jestli je ta mrtvola moje nebo normálního člověka." Kdybych neměla žízeň, hodila bych svojí fraškou tak, jako to udělal před chvílí Ben. „Co můžeme dělat?"

„Nic." Ben na mě koukl s frustrací v očích. „Musíme počkat."

„Na co? Až začnou umírat další potomci? Nebo snad lidé?"

Ben si naštvaně projel prsty vlasy. „A co jiného? Myslíš, že když vyjdeš ze stínu a řekneš, že přicházíš v míru, všechno se spraví? To asi těžko."

Věděla sem, že jsme v dost bezvýchodné situaci. „Fajn. Budeme čekat."

Trénink netrval dlouho. Oba jsme se těšili do postele. Jenže když jsem si konečně lehla, spánek nepřicházel. Házela jsem se z jedné strany postele na druhou a přemýšlela o všech potomcích a lidech.

Uvažovala jsem, jak dlouho bude trvat, než vytáhnu onu krabici z podpostele. Typovala jsem měsíc, jenže to jsem se sakra přepočítala.

Konečně jsem zavřela oči, a následovala spánek do říše snů, když se někdo přenesl do mého pokoje. Okamžitě mě přítomnost cizince probudila.

Otevřela jsem oči a rozsvítila lampičku, abych spatřila ustaranou Terry. Slza jí stékala po tváři a další se hromadily v očích.

„Potřebujeme tě, Dcero."