You & I ✅

Část 27 - Vysvětlení

Vydal se za Louisem, i když s menším těšením, než před půl hodinou. Vešel dovnitř jako hromádka neštěstí.

„Nialle!" Přivítal ho Louis, ale když viděl Nialla, hned ho to přešlo.

„Ahoj Loui" Zašeptal spíš sám pro sebe. Nemohl uvěřit, jak se všechno za posledních 24 hodin posralo. Chtěl si sednout na židli, ale Louis už k němu napřahoval ruce.

„No tak pojď jsem..." Niall odložil plyšáka na židli a padl Louisovi do náručí. Pořád měl zavedenou kanylu, ale jinak vypadal trochu líp. Niall to nevydržel a rozbrečel se. Hlavně kvůli Olivii, i když ji viděl jen jednou. Tak malá holčička si takový osud nezasloužila. Ale Niall s tím nemohl nic udělat. Louis ho hladil po zádech a šeptal mu do ucha „to bude dobrý". Niall ale sám věděl, že to dobrý nebude. Lidi pořád umírají a bude to tak i nadále. Může být rád, že stejný osud nepotkal Louise.

„Promiň, nechtěl jsem - nechtěl jsem brečet" Zahuhlal Niall do Louisova ramene. Louis ho objal pevněji a jednou rukou mu zajel do vlasů.

„To nevadí. Někdy je lepší to ze sebe dostat" Tak to si mě měl vidět včera večer... Nedělal jsem nic jiného, než že jsem brečel, až jsem neměl co. Když se Niall odtáhl od Louise, konečně se na něj povídal. V jeho modrých očí zase viděl tu jiskru. Nemohl to popsat, ale prostě tam zase byla. Když přiletěli do Londýna, tak tam nebyla. Niall byl rád, že se Louis pomalu ale jistě dostává k sobě. Už neměl tak propadlé tváře a barvu v obličeji už neměl tak papírově bílou. Louis si všiml žirafy, kterou Niall položil na židli.

„Hele tvoje žirafa. Nialle nejsi už dost starý na plyšáky?" Niall se musel usmát. To bylo to, co potřeboval. Rozesmát od Louise.

„Každej je pořád trochu dítě, nemyslíš?" Vydechl, zatímco si otíral oči od slzy.

„To je pravda, ale ty to přeháníš. Proč ji tady máš?" Niallovi se nechtělo říkat mu o Olivii, jak jí slíbil plyšáka a ona už nežije. Ale nakonec Louis sám řekl, že je lepší to ze sebe dostat. Tak začal s Olívii. Řekl, jak šel na záchod a jak si jí všiml na dětském oddělení a že mu jí bylo líto a ona měla plyšáka Dennyho. Niall jí pak slíbil, že jí nějakého donese, jenže ještě včera odpoledne nemohl z nemocnice. Takže jí ho chtěl dát dneska, ale když tam přišel, sestra mu řekla, že Olivie už bohužel nežije.

„Zlato, to je mi líto" Louis chytl Nialla za ruku a díval se mu do očí. Niall se zhroutil na židli a žirafu si položil na klín. Zlato? To jako já? Samozřejmě, že Harry řekl několikrát Louisovi „miláčku" nebo „Miluju tě", ale všichni věděli, že to říká jen tak. Nikdy to nemyslel vážně. Niall už měl na jazyku otázku, jestli to oslovení myslel Louis jen tak anebo vážně.
„Nialle? Nějak jsi ztuhnul..." Pohladil ho Louis po hřbetě ruky. Niall měl pocit, že dostal proudem a ne jen tak malým.

„Co – co?" Zíral na Louise a nemohl přestat. Jeho ruka ho jemně hladila po té jeho navíc to, že se mu Loui díval do očí, mu nijak nepomáhalo. Spíš naopak... Už to tu bylo zase – šimrání v břiše, srdce až v krku, neschopnost mluvit. Niall se nemohl „probrat". Přestaň na Louise takhle zírat, vypadáš jako dement. Ale nešlo to... Louis se usmál a natáhl druhou ruku. Niallovi bylo jedno, co udělá. Nemohl odtrhnout oči od Louise. Byl úplně mimo. Louis zajel Niallovi jemně do vlasů a pak pohladil Nialla po tváři. Niall zavřel oči a aniž by chtěl, zrudnul jako rajče. Kdyby mu někdo teď měřil tlak, nejspíš by ho měl na hranici s infarktem. Když přestal cítit Louisovu ruku na tváři, otevřel oči. Louis se usmíval a pořád se díval Niallovi do očí. Teď aby mu řekl o Brianně... Ale vážně mu to měl říct? Musel... Niall se hlasitě nadechl a vysmekl se Louisově ruce v té svojí. Louis se na něj nechápavě podíval s rukou pořád nataženou.