You & I ✅

Část 44 - Vyděšení

„Nejspíš jen průvan"

Harry se uchechtl nad Liamovou poznámkou. „Jak by to mohl být průvan, když venku vůbec nefoukalo?" Tím jsi mi moc nepomohl Harry, pomyslel si Niall. Ruka, ve které držel Louisův zapalovač, se mu začala třást.

„Prostě jen přemýšlím jako realista. Nic jiného to ani být nemohlo" Usvědčil se Liam a ruku s telefonem natáhl co nejvíc před sebe. Jenom nohy pořád nechal na tom samém místě, nehodlal udělat ani jeden krok sám navíc v tomhle domě.

„Tak hele, byl to tvůj nápad jít sem. Hledat tady nějakýho ducha šílený ženský a bůhvíco dalšího. A pak nám tady říkáš, že jsme celý strachy pryč. Nevím, kdo je tady posranej až za ušima, co Leeroyi" Liamův telefon ozářil Harryho obličej, až si musel Niall zaclonit oči rukou. Málem z té záře telefonu oslepl.

„Hazzo fakt nevím, co ti je, ale chováš se jako kretén. Mě tady budeš něco vykládat? Celý odpoledne se chováš divně, ošaháváš Nialla..." Ten hned vyvalil oči na Liama, teda spíš na jeho telefon, který mu svítil do očí. Jeho výraz mluvil za vše.

„No co? Myslíš si, že jsem si toho nevšiml? Nejsem slepej Harry! Pořád Niallera ohmatáváš a on ti pak dokonce usne na rameni. Vypadali jste jako teplí bráchové někde na dovolený v Itálii" Niall by se tomu docela zasmál, kdyby to tak trochu nebylo i na něj. Harry vedle něj mlčel, jen slyšel, jak oddechuje.

„A hraješ si na kdovíjakýho chytráka. Dost by mě zajímalo, o čem jsi v tom svým pokoji tak dlouho přemýšlel, že jsi z něj vyšel jako úplně jinej člověk" Niall to tak trochu věděl, ale nechtěl se do toho motat. I když, musel dát Liamovi za pravdu. Vždyť on ani netušil o Harryho matce, která byla v nemocnici. A to další? To by taky rád věděl.

„Ještě něco – Leeroyi už mi nikdy neříkej. Je to jen jméno z klipu" Liam konečně sklopil svůj telefon a Niall zas v klidu mohl otevřít oči. I tak měl před nimi pár sekund bílé tečky, tak se to snažil zahnat mrkáním.

Ticho, které by se dalo krájet, nakonec Harry přelomil. „Omlouvám se, že jsem se choval jako kretén. Já jen – nemám zrovna nejlepší den. Dneska obzvlášť" Zahuhlal Harry, ale jelikož mluvil jenom on a všude jinde bylo ticho, ozvěna se roznesla po celém domě.

„Co se děje?" Než stačil Harry odpovědět na Liamovu otázku, opět se něco ozvalo. Tentokrát to znělo z dolního patra, kde trojice stála. Ozvalo se to odněkud zprava od Harryho. Jenže teď to neznělo jako kroky, ale jako – dýchání. Hlasité, sípavé dýchání. Všichni tři vykřikli a Harry s třesoucí rukou natáhl telefon do tmy. Ale jeho přesvědčení o tom, že tam někdo je, ho opustilo. Jenom černočerná tma.

„K-Kluci já... Já- já už bych radši... šel domů" Vykoktal ze sebe Niall, který se začal třást po celém těle. Tohle už nebyla sranda. Takové zvuky nemohl způsobit průvan, i když dveře byly otevřené. Jak řekl Harry, venku nefoukalo a dům neměl žádný krb, ze kterého by takové zvuky vycházely.

„Ni, to je dobrý. Nikdo tam není" Ozval se Harry vedle něj a svým telefonem osvětlil svoje nohy a tak i ty Niallovy. Nechtěl mu svítit do obličeje, ale takhle na něj i tak mohl vidět. Niall byl vážně strachy pryč, třásl se po celém těle a byl bledý v obličeji.

„Jsme tady jen pár minut, přece teď neodejdeme. Zkusíme najít ten nápis na zdi. Mělo by to být někde v tomhle patře" Liam vypadal, že snad Niallovu prosbu o odchod neslyšel.

„Já půjdu na tuhle stranu a vy dva na tu druhou a sejdeme se tady u schodů" Harry jen přikývl a nechal Liama odejít vlevo, zatímco on měl jít s Niallem vpravo od schodů.