You & I ✅

Část 57 - Sen se špatným koncem

Louis seděl s Niallem v místnosti, která vypadala jako nějaká kancelář. Louis se rozhlížel kolem sebe a neměl nejmenší tušení, kde to je. Nechtěl se divně vyptávat, aby si Niall nemyslel, že je blázen. Jeho pohled padl na jeho pravou ruku. Na prstě se mu leskl zlatý prsten. Co to? Těžce polkl, ale i tak se pořád nevyptával. Podíval se na Nialla, který seděl na židli hned vedle něj. Pravou rukou obemykal ručku židle. Jeho prst na ruce také zdobil zlatý prstýnek. Takže jsme manželé... Louise z toho polilo horko. Pořád mu ale vrtalo hlavou, kde to jsou. Lou prolétl místnost očima. Před nimi byl velký stůl, na něm nějaký rámeček a taky černé křeslo. Vlevo byla police, která byla nacpaná knížkami. Vpravo od Louise visel na zdi diplom v rámečku. Na takovou dálku ho nemohl přečíst. Kromě toho zde bylo přímo naproti němu a Niallovi okno se zataženou roletou. Otočil se přes rameno. U dveří byl věšák, který byl ale prázdný.

„Lásko, jsi v pořádku?" Louisovi trvalo pár sekund, než mu došlo, že to mluví Niall na něj. Vypadal asi o pět let starší, špinavé blond vlasy měl načesané na stranu a tvář mu pokrývalo malé strniště. Co ale Louise zarazilo, bylo to, že měl kruhy pod očima. V jeho modrých očích nebyl žádný lesk života. Až potom mu došlo, že se ho na něco Niall ptal.

„Já – myslím, že ano. A ty?" Niall se hlasitě nadechl a zase vydechl.

„Teď už ano" Co tím myslí? Stalo se něco? Vůbec nic si nepamatuju. Co bylo předtím? Kde to vlastně jsme? Proč Niall vypadá tak hrozně? Tolik otázek a ani na jednu nedostal odpověď. Než stačil aspoň jednu říct, dveře za ním a Niallem se otevřely.

Lou se ani nestačil podívat, kdo to je. Do křesla před ně se posadil doktor v bílém plášti. Tak to přestávám chápat úplně.

„Takže, donesl jsem výsledky rentgenu" Louis by nejradši na doktora vyvalil oči, ale musel zachovat chladnou hlavu. Nialler vedle něj přikývl na souhlas. Dobře, o co tady jde? Vysvětlí mi to někdo? Už se musím zeptat....

„Omlouvám se, že se zeptám tak blbě, ale... Co se stalo?" Doktor položil ruce na desku stolu a podíval se prvně na Louise a potom na Nialla. Lou čekal, že na něj bude nechápavě koukat, ale Nialler jenom natáhl ruku s prstýnkem a položil ji na tu Louisovu.

„Pan Horan omdlel ve vašem domě dnes ráno. Ihned jste zavolal záchranku. Udělali jsme vyšetření..." Doktor zahuhlal nějaká slova do ztracena. To nikdy nepřináší nic dobrého. V našem domě? No samozřejmě, jsme přece manželé.

„A jaké jsou výsledky?" Zeptal se Niall, ale jeho hlas se v půlce otázky zlomil. Lou mu sevřel pevněji ruku a Niall se usmál.

„Je mi to moc líto" Řekl doktor po odmlce, která se zdála nekonečná. Louis měl najednou pocit, že mu někdo vrazil nůž do zad. Znamená to, že Niall – umírá? Ne, to nemůže! Je přece tak mladý. Ni reagoval tím, že sklonil hlavu na jejich spojené ruce a prstýnky. Lou koukal nechápavě na doktora a srdce měl až v krku.

„Co jste našli?" Vydechl Loui a cítil, jak se mu do očí řinou slzy. Niall nemůže umřít, jeho Niall nemůže umřít. I když vypadal už na třicet, byl pořád mladý na smrt.
„Nádor na mozku. Bohužel už je v pokročilém stádiu" Doktorova slova se ozývala místností jako mor. Nádor... Pokročilé stádium... Louis nenacházel slova, v hlavě měl prázdno. Zbloudilá slza mu stekla po pravé tváři a dopadla na rukáv bundy.

„Kolik mi dáváte času?" Zeptal se tentokrát Niall. Jeho hlas zněl ale klidně, jako by se vůbec nebál smrti. Lou si pomyslel, že je mu zřejmě jedno, jestli uslyší „rok" nebo „pár měsíců". Niall působil klidně. Věděl, že se s tím stejně nedá nic dělat a umře tak či tak.

„Půl roku" Sen se náhle rozplynul. Louis seděl na okraji velké manželské postele. Niall ležel na posteli přikrytý až po bradu. Lou prolétl pokoj očima. Nemusel hádat dlouho, kde to jsou. Na nočním stolku vedle postele byla fotka jeho s Niallem. Oba dva měli na sobě obleky, jejich obličeje zdobily úsměvy a v kopě měli malé květiny. Fotka z jejich svatby... Louise z toho píchlo u srdce. Byl tak bezmocný a nemohl Niallovi nijak pomoct. Zrak stočil zpět k posteli, na Nialla. Vypadal ještě hůř, než když jim doktor řekl o nádoru.

„Jak se cítíš Ni?" Blbější otázku jsi mu položit nemohl. Niall měl pootevřené oči, rty v úzké lince a obličej bez zdravé barvy. Čelo mu zdobily kapičky potu, přitom byl zakrytý jako by měl zimnici.

„Dneska je to přesně půl roku" Zašeptal Niall chraplavým hlasem. Lou těžce polkl. Je přesně půl roku od doby, co mu doktor diagnostikoval nádor na mozku. Poslední Niallův den...

„Je mi to moc líto lásko" Řekl Louis a ani se nesnažil zakrývat slzy, které mu tekly z modrých očí. Niall se snažil usmát, ale začal příšerně kašlat.

„To nemusí Louisi. Měl jsem nádherný život. Nikdy bych ho nechtěl změnit. Viděl jsem místa, o kterých jsem v mládí jenom snil. Zažil jsem momenty, kterých se mnoho lidí nedočká. Zpíval jsem se skupinou, která byla mou druhou rodinou. A vzal jsem si muže, kterého jsem vždycky miloval. Můj život už nemohl být lepší" Louis si složil obličej do dlaní a potichu vzlykal. Proč je život tak nespravedlivý? Proč musí Niall umřít zrovna teď? Měl ještě tolik let před sebou.

„Nechci, abys umřel takhle mladý. Nezasloužíš si to" Huhlal Loui mezi vzlyky. Niall vytáhl ruku z peřiny a položil ji na hřbet té Louisovy. Niallova ruka byla ledová.

„Potká to jednou každého. Miluju tě Louisi a nikdy na tebe nezapomenu" Niall zavřel oči, ale Lou si všiml, že se mu pořád zvedá hrudník.

„I já tě miluju Nialle a nezapomenu na tebe. Nikdy..."