You & I ✅

Část 23 - Olivie

Najít záchod mu trvalo asi pět minut, byl až na konci patra a to musel ještě projít dětským oddělením. Když procházel kolem dětí, které seděly v čekárně, některé si začaly něco šeptat pro sebe. Nejspíš ho někdo z nich poznal. Jedna holohlavá holčička s nemocničním pyžamem s medvídkem v ruce se na Nialla dívala bez mrknutí oka. Niall, i když už sotva zadržoval potřebu, se u ní zastavil a klekl si na kolena. Moc dobře věděl, že ta holčička má rakovinu. Už jen to, že byla bez vlasů a byla hrozně hubená.

„Ahoj beruško. To je krásný medvídek" Holčička si ho víc přitiskla k sobě, jako by se bála, že jí ho Niall sebere.

„Má nějaké jméno?" Holčička se dívala Niallovi do očí a hladila medvídka po hlavě. Niall si sám pamatoval, že takových plyšáků měl od fanynek spoustu. Nejspíš by je ještě někde našel. Holčička přikývla a Niall se pousmál.

„A řekneš mi to jeho jméno zlatíčko?" Vlastně ani netušil, proč se s ní baví. Ale už jen z lítosti, že tak malé dítě dopadlo takhle. Vždycky měl pro takové děti pochopení a soucit. Nedělal to kvůli tomu, že byl slavný. Prostě musel.

„Denny" Zahuhlala holčička a podívala se na medvídka.

„Moc hezké jméno. Kdo ti ho dal?"

„Maminka. Přinesla mi ho, když mě sem odvezli" Nialla píchlo u srdce. Chudák holčička, kdoví jak dlouho tady je a jak často vidí svoje rodiče. Nemohl ale nic udělat.

„Kdy jsi naposledy viděla maminku?" Holčička se podívala někam mimo Nialla, tvářila se čím dál víc smutně.

„Před třemi měsíci. Chybí mi" Co? Tři měsíce? To je matka, když navštíví svoje dítě po třech měsících? Niall sice svoje rodiče kolikrát neviděl delší dobu, ale tahle holčička měla tak šest let a určitě to bere jinak, než Niall.

„To je mi líto zlatíčko. Víš, já taky moc často svoje rodiče nevidím. I mě chybí a taky můj bratr" Niall si ani neuvědomil, že se mu tak chtělo na záchod.

„A proč nejste spolu?" To je fakt dlouhá historie...

„Protože já jsem zpěvák a se svou skupinou jezdím po celém světě a zpívám před lidmi. Rozumíš mi?" Holčička hned přikývla a pousmála se.

„Ale mám svoje tři nejlepší kamarády, se kterými jsem v té skupině. A ti jsou jako moje druhá rodina" Niall ani nejmenoval. Pochyboval, že je ta holčička zná. Chtěl s ní mluvit jako se sobě rovnou.

„To je moc hezké. A proč jste v nemocnici, pane?" Niall zadržel slzy, které se mu hnaly do očí a pozoroval holčičku, jak hladí medvídka.

„Jeden z těch mých kamarádů má špatné zdraví. A já mám o něj strach" Holčička přikývla, že chápe a natáhla ruku. Položila ji na Niallovu ruku a jemně ji pohladila.

„Škoda, že ho nemůžu poznat. Jste moc milý pane" Niall se usmál a taky pohladil holčičku po ruce. Její tenká ruka se mu vyšla do dlaně jako lískový oříšek.

„Děkuju. Ty jsi zase malé sluníčko. Můžeš ho poznat, leží jen kousek od tebe" Niall dost pochyboval o tom, že mu dovolí jen tak s ní jít za Louisem nebo naopak, ale aspoň to řekl.

„Já nevím" Pokrčila holčička rameny a kulila na Nialla oči.

„Nevadí, třeba se ještě potkáme. Víš, co mě napadlo?" Dívenka jen zavrtěla hlavou, ale usmála se.

Niall ukázal na jejího medvídka Dennyho. „Mám doma dost podobných medvídků, jako je Denny. Jestli chceš, nějakého ti donesu. Chtěla bys?" Než stačila holčička něco odpovědět, objevila se vedle nich sestra. Nebyla to ta samá, která byla u recepce. Zamračeně se na Nialla podívala a chytla holčičku za ruku.

„Olivie, kde zase jsi. Musíš jít na ozařování" Niallovo srdce poskočilo jako divé. Chudák holka... Jmenuje se Olivie? Stejně, jako naše písnička.

„Omlouvám se. Jen jsem si povídala s tímhle pánem" Zakňučela Olivie a ukázala na Nialla, kterému se chtělo už zase na záchod. A to pořádně...

„O nic nešlo, vlastně jsem za ní přišel já"
„Vy jste někdo z rodiny?" Niall jen zavrtěl hlavou. Proč si prostě nemůže jen tak popovídat s někým cizím? Není snad žádný úchyl.

„Olivie říkala jsem ti, že se nemáš bavit s cizími lidmi" Jak si Niall myslel.

„Promiňte" Olivie se už řinuly do velkých hnědých očí slzy. Jak někdo může být tak krutý k tak nemocnému dítěti? Vždyť o nic nejde.

„A Vy? Co tady ještě pohledáváte?" Niall měl té sestry tak akorát dost, ale než Olivie odešla, ještě za ní zavolal

„Já ti toho plyšáka donesu! Slibuju!" Olivie se na něj otočila s úsměvem na rtech a s Dennym v druhé ruce.

„Dobře pane blondýne" Podivnější oslovení Niall neslyšel, ale přišlo mu to vtipné. Ještě Olivii zamával a ta už byla pryč. Niall už opravdu běžel na záchod. Když si umýval ruce, podíval se na sebe do zrcadla. Život je někdy dost krutý Nialle a i kdybys chtěl každému pomoct, stejně nemůžeš. Nejsi nějaký superhrdina a nedokážeš pomoct všem lidem na světě. Buď rád, že sám jsi zdravý. To ho přihnalo k myšlence o té krevní skupině. Věděl, že i kdyby se zeptal jakéhokoliv doktora, stejně mu jeho krevní skupinu neřeknou. Co je na tom tak tajemného? Vždyť někdo to ví, aniž by se vlastně zajímal, a když se on zrovna o to zajímá, neví ani zdaleka nic. Ani vlastní krevní skupinu. A jakou má asi tak Louis? Co když bude kvůli té nemoci potřebovat dárce? Nechtěl o tom přemýšlet, ale nedalo mu to. Není nikdo z Louisovy rodiny, takže mu to doktor neřekne, i když má Louisovu osobní složku. Jak komické, osobní složka. Niall pak zamířil do druhého patra, kde byl bufet. Moc lidí tam nebylo a konečně se i dozvěděl, kolik je hodin. Bylo sedm hodin večer. Musel spát několik hodin, protože když odjížděl s Louisem do nemocnice, nebyla ani jedna odpoledne. Koupil si nějakou bagetu, tu největší co tam měli a taky kafe. Teď mu zbývá Harry s Liamem. Má jim zavolat nebo ne? Pak mu došlo, že slíbil Olivii toho plyšáka. Takže by mohl zajet zpátky do hotelu, nějakého tam najít (protože měl vždycky aspoň jednoho plyšáka s sebou jako talisman) a vrátit se zpátky. Nacpal do sebe bagetu, už se necítil tak malátný, vypil kafe a vrátil se přes dětské oddělení k recepci. Chtěl se zastavit u Louisova pokoje, ale ten ještě určitě spí a tak bude lepší ho neotravovat.

„Pane Horane, kam jdete?" Ozvala se sestra od recepce, když projížděla očima návštěvní list, kde byl i Niall. Jelikož Louis ještě nebyl „oficiálně" v nemocnici, musel tam být Niall celou dobu, dokud mu neudělali vyšetření a nepovažovali ho za pacienta.

„Za pár minut se vrátím"

„To nemůžete" Sestra vylétla od pultu a zatarasila Niallovi cestu ven.

„Pan Tomlinson u nás ještě není zapsaný, dokud nebude mít hotové vyšetření. Musíte zůstat tady, protože jste ho přivezl" Co to je za nesmysl? Niall se nemohl dohadovat s lékařstvím ani s nemocnicí. Jen přikývl, a když sestra odešla, šel tedy aspoň zavolat Harrymu. Beztak už jsou celý pryč a nechápou, kde jsou ti dva tak dlouho. Co hůř, určitě jsou hlady polomrtví. Niall slíbil, že jim uvaří, ale to teď bylo vedlejší. Můžou si něco objednat, už to přece udělali s obědem. Niall strčil do přístroje drobné a naťukal Harryho osobní číslo.

Harry to vzal hned. „Nialle! Kde jste?! Co je s Louisem? Jste celé odpoledne pryč!" Harry zněl udýchaně a hlas měl nakřápnutý.

„Promiň, ale nemohl jsem se ozvat dřív. Ani jeden z nás neměl telefon..."

„To je snad to nejhorší, co můžeš udělat! Nialle, na cos myslel, když jsi odcházel a nevzal si telefon?!" Řeknu ti to a ty mě osobně zabiješ...

„Jsme v nemocnici" Řekl Niall, aby přestal Harry mluvit. Na druhé straně bylo ticho, jako by ten hovor přerušili.

„Harry, jsi tam?"