You & I ✅

Část 45 - Záhady a nepříjemnosti

„Aspoň vidíš, jak se cítil tady Nialler. Teď už víš, jaký to je, když se bojíš". Niall chtěl na Harryho poznámku něco říct, ale neměl co. Vlastně to byla pravda. Sice se nebál u prvního hororu, ale potom to šlo jen z kopce. Nebyl ten typ, co by se u hororů smál a hltal každou záhadu. Na duchy nikdy nevěřil a nemínil ve svém životě nějakého potkat. Jenže tuhle noc začínal všechno přehodnocovat. Od okamžiku, co vešel do toho domu, měl pocit, že mu pořád někdo dýchá na krk (pokud to nebyl zrovna Harry, který byl živý až moc) a že ho někdo sleduje. Nechtěl se dívat přes rameno nebo něco říkat, ale ten pocit začínal být větší a větší. To proto se taky nechal „ukecat", když mu Harry vložil svou dlaň do svojí. Sice to nebyl Louis, kdo ho držel za ruku, ale protentokrát to i udělat musel. Nechtěl vypadat jako citlivka a padavka, že není pro nějakou takovou výpravu v úterý večer. Chtěl být taky trochu chlap a nevypadat jako dítě nebo holka. Ale všechno mělo svoje hranice a Niall měl dojem, že tu hranici už „něco" nebo někdo překročil. Už v tom domě nechtěl být ani minutu, jenže nemohl jen tak říct „už mám dost, můžeme už jít?". Řekl to sice na začátku, ale stejně ho nikdo neposlouchal. Harryho propletené prsty a jeho blízkost mu aspoň dávaly pocit bezpečí a toho, že tady není sám. Kdykoliv může popadnout nohy na ramena a zmizet odsud. I když v téhle části Londýna nikdy nebyl, vždycky se nějak mohl dostat do hotelu. Liam se konečně dostal z toho šoku a nadávky už taky nepadaly.

„To byl fakt blbej nápad. Málem mě z vás kleplo" Niall se Liamovým hlasem dostal zpět do reality a když zjistil, že je pořád tam, kde před dvěma minutami, potichu zabručel.

„Nenaříkej... Našel jsi vůbec to, co jsi hledal?" Harryho kočičí oči zaloudily k Niallovi. Sotva stál na nohou a pohled měl skloněný někam na zem nebo jeho boty.

„Ni?" Harry pustil Niallovu ruku a položil ji na Niallovo rameno. Pak s ním jemně zatřepala, ale Niall nereagoval. Měl zase ten pocit, že někdo stojí za ním. Nemohl nic dělat, jen čekat, až ten pocit zmizí jako předtím. Jenže to bylo horší, tentokrát jak kdyby stál někdo vedle něj. Kromě Harryho a Liama před ním nikdo nestál. Ale pořád to nebylo pryč. Niall mžoural to černočerné tmy, ale neviděl zhola nic a nikoho. A to dýchání na jeho krk... Kdyby to byl Harry, bylo by to snad lepší, ale tohle Harry nebyl. Ten stál napravo od Nialla a ruku měl položenou na jeho rameni. Harry opět oslovil blonďáka jménem, ale blonďatý Ir nereagoval ani teď. Potřeboval vypadnout ven, na vzduch. Nemohl tady stát už ani sekundu. Zatočila se mu hlava a před očima se mu objevily bílé tečky. Chtěl se nadechnout, aby tečky zahnal, ale všechno uvnitř něj ho bolelo jen při sebemenším nádechu. Jako by ho něco uvnitř něj probodávalo tisíci hřebíky.

Niall se chytl za břicho, hlava ho třeštila a nemohl se ani pohnout z místa. Co se to se mnou děje? Potřebuju nutně vzduch. Ni zvedl hlavu a jeho modré oči našly Harryho zelené smaragdy. Mohl v nich vyčíst všechny momentální pocity Harryho Stylese – strach, smutek, obavy, beznaděj a bezmoc. Niall otevřel pusu, že něco řekne, ale vypadlo z něj jen nesrozumitelné zabrblání. Potřeboval nutně odejít, potřeboval vzduch, potřeboval ... bezpečí. Od někoho, kdo mu ho může poskytnout, aniž by něco řekl. Aniž by se o něj prosil a aniž by musel škemrat o bezpečí v něčí náruči. „Moje náruč je ti kdykoliv k dispozici". Nemohl ta slova dostat pryč z hlavy, stejně tak jako protivné pískání v uších. Nemůže ale přece jen tak padnout Harrymu do náručí, navíc před Liamem, teď a tady. Nechce vypadat jako zbabělec. Budou ale Harryho slova platná i v dalším dni, týdnu, měsíci a letech? Může se na něj Niall v tomhle spolehnout? Nedal mu to jako slib, mohl to myslet jako srandu a nebrat to vůbec vážně. Harry takový někdy byl, plácl něco jen tak a pak to vůbec nebral vážně. Co bylo u něj vážné, byl slib. Jenže ten Niallovi nedal. Jak to tedy má chápat? Nialla už hlava bolela tak moc, že nemohl dál přemýšlet a zabývat se otázkami nad Harryho větou. Setřásl Harryho ruku na svém rameni a beze slov rychlými kroky vypadl ven z domu. Venku byla skoro stejná tma, jako v domě. Pouliční lampy nesvítily, protože po ulici nepřešlo živáčka. Niall byl na tmu zvyklý a tak si jeho studánkově modré oči přivykly ihned. Jen jemu samotnému nedošlo, že venku prší. Ne nepršelo, přímo lilo z konve. Niall udělal od domu pár kroků, ale nohy ho neposlouchaly. Několikrát se mu zapletly do sebe, ale Niall udržel rovnováhu. Nakonec se dobelhal až k ceduli NA PRODEJ. Ohnul se v pase, hlavu zaklonil dopředu a dlaněmi se opřel o kolena. Konečně se mohl pořádně nadechnout a necítil se jako uvázaný nějakou neviditelnou silou. Déšť mu připadal v tenhle moment víc než příjemný a vůbec mu nepřipadal otravný. Právě naopak... Byl pro něj svěží a trochu ho ochladil. Špinavé blond vlasy se mu smáčely a za pár minut je měl přilepené k hlavě. Pár pramenů mu padalo do obličeje, ale blonďáček to nevnímal. Pomalu se narovnal a naposledy se pořádně nadechl.