You & I ✅

Část 9 - Mince pro štěstí

„Nialle, už zase se tak divně díváš" Niall zavrtěl hlavou, aby se probral a podíval se na Louise.

„P-Promiň... Jsem dneska mimo. Můžeme jít?" Měl pocit, že mu srdce co nevidět vyletí z těla. Už opravdu potřeboval na čerstvý vzduch. Jinak se asi zblázní... Louis jemně přikývl. Niall zamkl pokoj a konečně zamířili na Trafalgar Square. Niall sotva sešel schody z hotelu, ale Louis mu občas pomohl.

„Jsme jako dva staří manželé" Niallovi až potom došlo, že v těch jejich snech to tak vlastně skoro vypadalo. Oba dva se tomu jen zasmáli. Cesta na Trafalgar byla klidná, nezastavili je žádní fanoušci. Jelikož byla doba oběda, byly ulice poloprázdné a naopak restaurace plné. Na náměstí došli během čtvrt hodiny. Niall šel co nejblíž Louise, kulhal na nohu, kde mu Harry nakopnul koleno a Louis se zas podpíral o Nialla, protože sotva se udržel. Spíš vypadali jako opilci, než jako „staří manželé".

„Mám pocit, že vypadáme spíš jako opilci, než jako staří manželé" Vydechl Niall, když se před nimi objevila kašna. Louis vyprskl smíchy a nemohl s ním víc než jen souhlasit.

„To jsi vystihl. Sedneme si třeba tamhle" Ukázal Louis na nejbližší lavičku u fontány. Oba vydechli úlevou, že konečně sedí. Niall si natáhl před sebe pravou nohu s bolavým kolenem a Louis si složil nohy tak, že se opíral bradou o kolena.

„Co tvoje zápěstí?" Niall natáhl ruku k Louisovi. Pořádná červená jizva, naštěstí nebyla hluboká a taky z ní netekla krev.

„Co tvoje... tělo?" Ty seš idiot, „co tvoje tělo"? Co je tohle za otázku? Niall by se nejradši praštil do čela. Louis to ale nejspíš pochopil.

„Necítím nějakou změnu oproti včerejšku. Co koleno?" Niall si začal připadat jak v domově důchodců. Ptají se navzájem, co dělají ty horší věci.

„Už je to trochu lepší. Ale modřinu tam budu mít ještě hodně dlouho"

„Mrzí mě to" Řekl Louis a podíval se na kašnu na náměstí. Niall na to nic neřekl. Louis za to nemůže, to omlouvat by se měl Harry. Třeba se mu omluví, ale teď mu to bylo jedno. Přece neumírá, Louis je na tom mnohem hůř.

„Když tady tak jsme, hodil jsi někdy do té fontány minci?" Konečně změna tématu. Niall si zastínil rukou oči před sluncem a podíval se na fontánu, ze které klidně tekla voda. Musel se zamyslet. Možná několikrát ano, ale nejspíš když byl pod parou a přál si beztak nějakou blbost, která by se mu nikdy nesplnila.

„Možná několikrát, ale nepamatuju si, co jsem si přál. A nejspíš jsem to udělal, když jsem byl opilý" Přiznal se Niall.

„A co ty?" Drcl jemně do Louise a ten se pousmál.

„Jednou jo a byl jsem plně při smyslech" Niall se zastyděl. Jestli Louis vhodil minci a přál si něco a navíc byl při smyslech, měl Niall co dohánět. A taky si přát něco v opilosti je pěkná blbost. Další den to stejně nevěděl.

„A co sis přál?" Proč se ho na to ptám? Stejně mě to neřekne. Je to přece jeho přání, idiote... Niall se plácl do čela a usmál se.

„Já vím, nemám se ptát. Co je mi po tom"

„To jsem neřekl. Bylo to ale zvláštní přání" No tak určitě víc než to moje zvláštní nebylo. Kdybych si to pamatoval, určitě by to byly blbosti od začátku do konce. Louis se díval na fontánu, jak kdyby tam hledal ono přání a pak si protáhl ruce.

„Něco mě napadlo" Niall užuž chtěl otevřít pusu a zjistit aspoň, jestli se Louisovi to přání splnilo, ale ... Louis už lovil z kapsy u kalhot drobné a za chvíli jich měl plnou hrst.