You & I ✅

Část 55 - Taxikář

V jedné ruce plyšáka a ve druhé prášky. Možná to vypadalo směšně, ale byl v ten moment nejšťastnější osobou. Niall Louise taky objal a pořádně mu zmačkal tričko, jak křečovitě ho sevřel.

„Ty jsi opravdu blázen. Uděláš z předání prášků takovou chvíli, jako by šlo o něco životně důležitého" Blázen možná jsem, ale jinak než myslíš. A ty prášky vlastně životně důležitého jsou, pro tebe Lou... I když, kdybych tě žádal o ruku, vypadá to trochu jinak.

„Ony vlastně důležité jsou, jinak bych ti je nedával. Zavolám taxi..." Ni přistoupil k okraji chodníku a natáhl levou ruku do silnice. V zorném poli se mu zrovna objevil jeden taxík, který hned zabočil směrem k chodníku. Lou nastoupil jako první a Niall se nacpal hned vedle něj. Když zavřel dveře, otočil se na ně mladý řidič. Měl černé krátké vlasy, tmavě hnědé oči, které vypadaly barvou jako černé a usmíval se od ucha k uchu.

„Zdravíčko! Jé, vás dva já znám!" Niall zadržel protočení očí. Kdo by nás v Londýně neznal?

„Louis Tomlinson a Niall Horan přímo u mě v taxíku" Pokračoval mladík a snažil se otočit co nejvíc, aby na oba dva viděl.

„Jsme rádi, že jsme Vás takhle potěšili" Řekl Louis a opětoval řidiči úsměv. Pro svou jistotu si schoval prášky do kapsy. Aspoň, že tak. Nikdo kromě kapely nevěděl, že byl Louis v nemocnici.

„Ani nevíte jak. Nestává se mi často, že vezu tak známé osobnosti. Myslím, že je to dneska poprvé" Niall měl na jazyku „a pojedeme vůbec, nebo chcete jenom kecat?", ale svá slova spolkl.

„To je bezva, že se Vám to dneska poštěstilo. Takže, jste náš fanoušek nebo nás znáte přes někoho z rodiny?" Niall nechápal, k čemu se ho na to Louis takhle vyptává. Bude si to snad někam psát? Na co mu tohle je? Máme tolik fanoušků, že si je nemůže všechny zapamatovat. Možná s tímhle týpkem jedeme poprvé a naposledy a Lou ho vyzpovídává jako v kostele.

Řidič byl zřejmě z toho setkání nadšený, protože se usmál ještě víc (pokud to šlo). „Bude to znít divně, ale jsem váš fanoušek. Poslouchám vás, dá se říct od první desky" Ni se jen zazubil nad jeho odpovědí, ale Louis vypadal taky nadšeně. Bože můj!
„No páni! To jste opravdu věrný fanoušek" Nini vyvalil oči na Louise, který se na něj hned otočil s pokrčenými rameny. Co to má být?

Mladík sklonil zrak někam na přední sedadlo vedle něj. „Ne, tak jak bych chtěl. Nebyl jsem na žádném koncertě a ani jsem nezískal fotku nebo po-..." Než stačil domluvit, Louis mu skočil do řeči. Niall snad ani jeho slova nečekal.

„Tak když už tady jsme, proč nesplnit aspoň něco?" O čem to zas mluví?
„Nemáte nějaký papír a fixu?" Pokračoval Louis jako smyslů zbavený. Ni na něj jenom koukal a čekal, co se bude dít dál. No dobře, mě nevadí dávat autogramy a fotky lidem skoro všude, na ulici, v autobuse, na letišti, ale ještě nikdy jsem snad tohle nedával taxikáři. Řidič něco radostně zajásal a vytáhl z přihrádky papír a černý fix. Jako kdyby byl na tohle připravený...

„Pro koho to mám napsat?" Řidič se podrbal ve vlasech, jako by mu snad ta otázka přišla trapná.

„No, moje jméno je – Altair" Takhle se někdo jmenuje? Ni jenom tiše seděl a koukal překvapeně na řidiče. Rozhodně by neřekl, že může mít takové jméno. Nevypadal na cizince, spíš vypadal na místního.

„Vy jste z ciziny?" Konečně se taky zeptal Niall.

„Ne, jsem z Londýna. To jméno jsem si nechal změnit. Doopravdy se jmenuju Leonard, ale nechal jsem si ho změnit na Altaira" Kdyby takhle nežvanil, mohli jsme být už dávno v hotelu.... Koho asi zajímá změna jména a kdovíco dalšího? Řidič si oba dva změřil pohledem, snad jako by čekal nějakou reakci na jméno „Altair". Jenže ani Niall ani Louis neřekli nic.

„Takže „pro Altaira"?" Zeptal se Louis, a když řidič přikývl, napsal tam přání a podepsal se. Strčil papír Niallovi a ten se taky podepsal. Lou předal vše řidiči a ten poděkoval.

„Proč vlastně Altair?" Niall tentokrát doopravdy protočil oči. Bože můj Louisi, vždyť si to můžeš najít na internetu! Vážně bych už rád byl na pokoji a slyšel spíš Harryho chraplák než sedět v taxíku a bavit se s řidičem. Je sice fajn, že je to náš fanoušek, ale radši bych odpočíval.

„Jmenuje se tak postava ze hry Assassin's Creed. Je to můj nejoblíbenější asasín nejen v knize, ale hlavně ve hře. Proto jsem si chtěl vzít jeho jméno. On se celým jménem jmenuje Altair Ibn-La'Ahad a jeho -..."

„Ehnm.... Mohli bychom už jet prosím? Je to všechno moc zajímavé Altaire, ale rádi bychom už odjeli do hotelu"

„Samozřejmě, není problém. Který hotel pane Horane?" Ježíši Kriste...

„Stačí jenom Niall... Strand Palace prosím" Altair přikývl a už se konečně rozjeli směrem do hotelu. Louis se podíval na Nialla s výrazem naznačující „co to bylo?".

„Promiň, ale už chci být doma" Vydechl Niall, který by se nerad pohádal ještě o tomhle.

„Já vím, já taky" Usmál se Louis a chytl Nialla za ruku. Ni už ani nedoufal, že se ještě něco stane, ale... Altair v půlce cesty do hotelu pronesl otázku, za kterou ho přestal mít rád úplně.

„Četl jsem na Twitteru ten příspěvek o vás. Je to vážně super! Gratuluju" Altair hodil pohled do zpětného zrcátka a usmál se. No, tak to ti teda pěkně děkuju! Ni stiskl Louisovu ruku div ji nerozdrtil. Lou ucuknul rukou, takže Niall povolil stisk jeho dlaně v té svojí.

„Hmm – tak... díky Altaire" Louis vykoktal slova, ale neměl nejmenší tušení, o čem Altair mluví. Zbytek cesty do hotelu nikdo nepromluvil ani slovo. Díky tomuhle bych mu nenechal ani penci navíc.

„Jsme tady" Pronesl Altair skoro hrdě a nadšeně. Otočil se pravým ramenem na Nialla a Louise. Ni už v taxíku nechtěl sedět ani o minutu déle a Lou nechápal, o jakém příspěvku Altair mluvil. Když pochopil, že jsou už na místě, lovil z kapsy u kalhot peněženku. Pak mu ale došlo, že peněženku u sebe vůbec neměl. Ni tedy vytáhl svou a už se chtěl zeptat, kolik má Altairovi dát, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„Nechci peníze. Pro mne byla čest vás odvést. Vaše podpisy a přání pro mě vydají za více peněz, než za cestu sem" Tím líp, pousmál se pro sebe Niall a už chtěl vystoupit, ale Lou ho přimáčkl zpět na sedadlo.

„To přece nejde. Dáme Vám-..."

„Opravdu nechci peníze pane Tomlinsone..."

„Louis" Skočil mu do řeči jmenovaný. Ni na oba dva nevěřícně koukal. Asi špatně slyším, ale mám pocit, že Louisovi je Altair snad – sympatický.

„Stačí mi to, co jste mi dali" Ujistil Altair hlavně Louise, protože Niall se neměl k tomu něco říct nebo udělat.

„Jste si jistý?" Altair přikývl a Niall zatáhl Louise za ruku na znamení, aby už vystoupil.

„Tak díky moc Altaire. Třeba se ještě někdy potkáme" Loui ho poplácal po rameni, kdežto Niall Altairovi věnoval jenom křečovitý úsměv. Tak už pojďme!

„Já děkuji vám. Ať vás štěstí doprovází" Ni už konečně vystoupil a Louis naštěstí taky. Ten ještě Altairovi zamával a taxi se rozjelo směrem k centru. Niall vpadl do hotelu jako smyslů zbavený a nepromluvil, až u dveří do apartmá začal Lou.