Secret✔️

2.

„Miluju Bleska Mcqueena. Taky chci mít takový auto, až budu velký. Bude rychlý jako Blesk a bude i červený. Budu mu říkat Blesk Blacků! Chci být už velký!" Snil malý John, který seděl vedle mě na pohovce, a právě mu skončila pohádka. V křesle seděla Pheobe a koukala zamyšleně z okna. Dneska moc nemluvila.
„Ell? Dáme si gumové medvídky?" Zeptal se mě John. Otočila jsem se na něj a pohladila ho po hnědých vláscích. Upíral na mě štěněčí pohled, který žádal o svolení.
„Jasně, ale vezmi jich víc pro mě i pro Pheobe." John na nic nečekal a rychle se vyřítil z pohovky.
„Pheobe? Jsi v pořádku? Dneska vůbec nemluvíš. Je to nezvyk." Podívám se na svou sestru, která drží ve svých rukách šálek čaje. Na sobě má červené volné šaty a černé podpatky. Své hnědé vlasy má stažené do copu.
„Neodejdeš." Zašeptala.
„Kam bych odcházela?" Zasměji se, ale nebyl to normální smích, ale spíš abych uvolnila atmosféru, což se nepodařilo.
„Slyšela jsem váš rozhovor s otcem."
„Pheobe! Víš, že se neposlouchají cizí rozhovory. Kdyby to zjistil otec, tak dostaneš výprask!" Zděsím se. Můj otec nesnáší, když posloucháme za dveřmi jeho pracovny.
„To je teď jedno Ell! Vždyť tě tvůj vlastní otec prodal nějakému mafiánovi, kterého vůbec neznáš!" Vyprskne.
„Pheobe..." Vzlyknu, když si uvědomím, že má pravdu. Pheobe si sedne vedle mě na pohovku a pevně mě obejme okolo ramen. Potichu vzlykám do jejího ramene a nechávám slzám volný průběh.
„Holky? Ell?! Proč pláčeš?" Zděsí se malý John, když se vrátí z kuchyně a v ruce drží dva pytlíky gumových medvídků.
„Pojď jsem zlatíčko." Roztáhnu ruce a John se uvelebí v mé náruči.
„Jen tě mám strašně moc ráda Johne." Hladím ho po zádičkách a stále pláču.
„Taky tě mám rád Ell. Strašně moc." Obmotá svoje malé ručičky kolem mého krku a hlavu zaboří do mé jamky u klíční kosti.
„Všechny vás mám ráda." Prohlásím, když ucítím, že nás objala i Pheobe. Nemůžu říct Johnovi, že v nejbližší době odejdu, protože se budu vdávat. Zničilo by ho to.

„Ell, žádá si tě matka v jídelně."Vykoukne z poza dveří Alex.
„Už jdu." Zaklapnu svou knihu, kterou momentálně čtu a vyjdu z pokoje směremk jídelně, kde mě očekává má matka.
Má matka je nádherná. Poměrně vysoká, své hnědé dlouhé vlasy má vždy stažené dopevného drdolu. Na obličeji má naneseno trochu make-upu a oči zvýrazněné stíny.Na sobě má upnuté zelené šaty, které obepínají její ženské křivky a out-fit mádozdobený černými podpatky.
„Chtěla jsi mě vidět matko." Pousměji se na ní. Sice se o mě nikdy mocnezajímala, ale mám ji ráda.
„Ano. Posaď se ke mně Eleanoro." Pokynula na židli hned vedle ní. Nikdy mineřekla Ell, prostě jen Eleanora. Odšoupla jsem židli od velkého hnědéhodřeveného jídelního stolu a posadila se. Sedla jsem si rovně, kolena dala k sobě,jinak by matka měla řeči.
„Potřebuješ něco?"
„Ano. Probrat s tebou ples, který jak už víš, tak bude tvůj zásnubní."Samozřejmě, že se nezmíní o mých narozeninách. Dárky jsem dostávala pouze domých osmi let, poté nic, ani blahopřání.
„Ano." Řeknu stroze.
„Jak už víš, tak z Chicaga přiletí celé rodina tvého budoucího ženicha.Přiletí už ve čtvrtek večer. Pozvala jsem je na rodinnou večeři."
„Cože?! Já se s ním už budu muset setkat ve čtvrtek!" Vykřiknu zděšením.Myslela jsem si, že ho poprvé spatřím až v sobotu, kdy se bude konatsamotný ples.
„Nekřič na mě Eleanoro!" Zakřičí na mě matka. Odfrknu si. Já nemám křičet a onamůže? Já mám právo křičet, protože přicházím o svůj život. Nebudu mít u sebeJohna, Pheobe ani Amandu. Snad budou semnou Alex a Gab.
„A co jsi čekala matko? Že tebe a otce obejmu? Že budu skákat nadšením, že jstemi našli manžela, kterého ani neznám?"
„Tvého otce jsem též neznala jako ty. Zamilovali jsme se do sebe až po nějakédobě." Pohladí mě po ruce, kterou mám položenou na stole. Rychle rukou ucuknu apoložím ji do svého klína, kde spočívá i má druhá ruka. Matka se zašklebí apokračuje.
„Jason bude mocný boss. Bude mít pod sebou mnoho lidí a ovládne celý západ USA.Budeš dobře zajištěna a taky tě ochrání."
„Matko, alespoň mi nelži, protože tohle vás s otcem absolutně nezajímá. Nejdevám vůbec o naše bezpečí, a abychom se se sourozenci měli jako v bavlnce.Vy potřebuje spojence a oni též. Pomůžu vám tak, když si vezmu Jasona. Je totak?" Uculím se nad matky výrazem. Samozřejmě, že jsem měla pravdu.
„Přesně tak Eleanoro. Vychovali jsme tě kvůli tomuto, abys spojila náš rod s jinýmrodem." Vychovali?
„To nemyslíš vážně?! Vychovali?! Vždyť se vůbec o nás nezajímáš! Já to zkousnui Pheobe, ale co malý John? On tu mateřskou lásku potřebuje! To nevidíš?! Tojsi tak moc zabedněná těmi pitomými plesy?!" Zakřičím na ní. V tu ránu semoje hlava otočí na stranu a tvář mě pálí od dlaně, která se setkala s matčinoudlaní.
„Takto semnou mluvit nebudeš!" Zakřičí. Zvednu se ze židle a utíkám dopředsíně. Z kuchyně slyším křičet mou matku, která mě volá, abych se okamžitěvrátil za ní do jídelny. Já ji však nevnímám. Otevřu dveře a utíkám přestrávník pryč z domu. U branky stojí dva bodyguardi, kteří se na mězvláštně podívají.
„Otevřete mi!" Přikáži jim a podívám se na ně vražedným pohledem. Na nicnečekají a okamžitě mě pouštějí ven na ulici. Nerozhlížím se, běžím, kam měnohy nesou. Jde to špatně v těch nesnesitelných podpatcích, alenezastavuji se. Doběhnu až nakonec naší čtvrtě, kde bydlí samý zbohatlíci, avydám se do lesa. Nejdříve se nacházím v lese, který není nějak hustý, alepo nějaké době se ocitám ve více hlubokým lesu, kde už pomalu ani nevidím nacestu. Své boty držím v ruce, a tak našlapuji bosa do jehličí, kteréspadalo z jehličnanů na zem. Po několika hodinách zjišťuji, že jsemzabloudila. Jsem v hlubokém lese naprosto sama, okolo mě panuje tma. V dálceslyším houkat sovu, a když se podívám na nebe, tak vidím trochu hvězdy, ale spíšekoruny samotných jehličnanů, které se navzájem dotýkají svých sousedů. Sednu sik jednomu z kmenu od jehličnanu a zády se o něj opřu. Kolena sipřitáhnu k bradě a snažím se zahřát. Mám na sobě pouze šaty, které jsou mipo kolena. Je mi strašná zima. Klimbám sebou do rytmu a ukolébávám se dospánku. Moje první nocování mimo dům. Vlastně jsem nikdy nespala někde jinde,než u nás doma v mém pokoji. Už teď vím, že všichni po mě pátrají ahledají mě, kde se dá. Můj otec i matka šílí a už mi připravují trest. Pheobe,John, Amanda, Alex a Gab jsou strachy bez sebe. A já? Já potichu pláči aprosím, aby toto byl jen sen. Přeji si, abych se zítra probudila u sebe v pokojia nemusela bych se za čtyři dny setkat se svým budoucím manželem, kterého užteď ze srdce nenávidím. Bojím se ho už teď, ikdyž jsem ho ještě nespatřila. Bojím se mé budoucnosti. S myšlenkamina něj se propadám do říše snů v tom hlubokém lese, kde jsem zcela sama,promrzlá.