Secret✔️

11.

Poté, co jsem oznámila, že se odstěhuji, aby měli všichni klid, tak se má matka sebrala a odešla z mého pokoje. Johna si vzala na starost chůva a Pheobe zůstala sedět na mé posteli. Já si vyndala ze svého šatníku kufr a začala do něj skládat věci, které budu potřebovat. Zatím nevím, kam půjdu a co budu dělat, ale chci jít pryč z tohoto domu. Mrzí mě, že nic matka neřekla. Nezastavila mě, abych zůstala. Prostě odešla pryč mého pokoje a nic neřekla na mé rozhodnutí.

"Dále." Vyzvu člověka, který mi klepe na dveře od pokoje. Když slyším Pheobe zalapat po dechu, rychle se ohlédnu, kdo do pokoje vstoupil. Stál tam Jason. Měl na sobě černé uplé džíny a černé tričko s výstřihem do tvaru V.
"Pheobe, nech mě chvíli se svou setrou." Promluví Jason k mé sestře. Sestra raději nedělá žádný povyk a rychle se vydá z pokoje pryč, za co jsem ráda. 
"Co tu děláš?" Zeptám se ho, když Pheobe opustí můj pokoj.
"Volala mi tvá matka, Eleanoro." Vydá se mým směrem. "Řekla mi, že se stěhuješ." Dodá.
"Ano, stěhuji se."
"Kam?"
"To nevím."
"Tak proč se stěhuješ?"
"Já nevím, Jasone." Pokrčím rameny.
"Můžeš jít ke mně." Ušklíbne se.
"K tobě? Jako...jako k tobě domů?" Zakoktám se.
"Přesně tak, ke mně domu."
"Ale...Ale vždyť ještě nejsme svoji." Zadrhnu se znovu.
"A to snad vadí?" Zeptá se mě Jason.
"Já.. Já nevím, Jasone."
"Můžeš bydlet u mě. Stejně se tam po svatbě nastěhuješ, a pak se přestěhujeme do Ameriky. Budeš spát v pokoji pro hosty, zatím. Teď si dobal věci, a pak na mě zavolej, pomůžu ti s věcmi. Pokud můžeš vezmi si všechno."
"Jasone, to nejde. Nemůžu u tebe bydlet. Půjdu někam do hotelu."
"Do hotelu?" Zasměje se. 
"Ano, do hotelu. Nemám kam jinam jít." 
"Eleanoro, přestaň! Půjdeš ke mně a hotovo. Mám tady byt, a pak se přestěhujeme do našeho domu v Chicagu. Sbal si všechny věci. Počkám dole, promluvím si s tvým otcem." A odešel pryč z mého pokoje. 

Už balím půl hodiny a mám skoro hotovo. Věci jsem dala do tří kufrů. Další věci jsem naskládala do krabic. Chybí mi ještě elektronika a nějaké drobnosti z pracovního stolu. 
"Ano?" Vyzvu člověka, který mi klepe na dveře.
"Jsi hotová?" Zeptá se mě Jason, který vstoupil.
"Skoro. Už jen pár drobností. Pomůžeš mi to odnést do auta."
"Zavolal jsem mým mužům, kteří to odnosí do auta a odvezou ke mně do bytu." Prohlásí.
"Aha, dobře. Děkuji, jsi laskavý." Pousměji se a začnu dál balit, abych to už měla hotové. 
"Počkám na tebe před pokojem, potřebuji si ještě vyřídit pár telefonátů, abych se ti pak mohl věnovat."

"Jsem hotová." Řeknu Jasonovi, který stojí před dveřmi od mého pokoje.
"Jdi se rozloučit se svými sourozenci, a pak vyrazíme. Počkám na tebe v autě." Pohladí mě po tváři a odejde. 
"Děkuji." Řeknu, ale Jason mě už slyšet nemůže, protože už kráčí po schodech dolů.
Vydám se ke dveřím od Johnova pokoje a zaklepu na dveře.
"Dále." Vyjde z pokoje dětský hlásek, kteří patří Johnovi.
"Jdu se rozloučit Johne." Řeknu mu, když vstoupím do jeho pokoje.
"Ty někam odcházíš?"
"Ano. Jdu bydlet k Jasonovi, ale neboj se. Domluvím se s Jasonem a budeš k nám jezdit. Budeme spolu chodit do parku na prolejzačky a na čokoládovou zmrzlinu. Co ty na to?"
"Jooooo!" Zapiští malý John. "Prosím, ano." Udělá na mě štěněčí pohled.
"Dneska to nepůjde, ale jindy určitě ano. Domluvím to s Pheobe a přijedete k nám. Ty buď teď hlavně hodný. Poslouchej mámu s tátou. Nezlob chůvu a ani Pheobe. Mám tě ráda Johne." Obejmu ho.
"Já tebe taky, Ell. Nezlob Jasona." Zasměje se mi do ramene a já s ním.
"Neboj, nebudu zlobit."

"Takže opravdu odcházíš?" Zeptá se mě Pheobe, když se jdu s ní rozloučit.
"Ano, odcházím. Musím. S rodiči si nerozumím a akorát bych vám dělala problémy. Budu bydlet u Jasona. Do svatby, a pak se budeme stěhovat do Chicaga.!"
"A fakt to chceš? Opravdu s ním teď chceš bydlet?"
"Pheobe... Pochop, že mi nic jiného nezbývá. Jason má pravdu, že je blbost, abych šla do hotelu. Budu spát v pokoji pro hosty a budu plánovat svatbu, a pak se s ním budu muset přestěhovat do Ameriky. Chci zkusit být šťastná, tak snad to půjde."
"Jason nevypadá jako muž, který ti dá lásku." 
"Možná jo. Teď ne, ale po nějaké tobě možná ano. Třeba to půjde, ale potřebuje jen čas."
"Nebuď naivní, Ell." Zasměje se Pheobe. "Ten tě nikdy nebude milovat." Dodá.
"Ty mi to štěstí nepřeješ viď?" Posmutním.
"Přeji, ale Jason ti ho nedá. Jsi hloupá a naivní holka. Naše matka má pravdu. Jsi naprosto blbá a tupá!" Začne na mě křičet Pheobe. Nikdy jsme na sebe nekřičely. Vždycky jsme táhly za jeden provaz. Nikdy jsme na sebe nebyly zlé. Její slova jsou jako nůž, který řeže mé srdce dvě půlky a mě začnou téct horké slzy po tvářích. Nemyslela jsem si, že by mi něco takového někdy řekla. Myslela jsem si, že tu vždycky pro sebe budeme. V dobrém i zlém. Nejspíš jsem se mýlila. 
"Měla bys jít Eleanoro. Jason na tebe určitě čeká." Řekne tvrdým hlasem a rukou ukáže na dveře od svého pokoje.
"Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového vypustíš z úst, Pheobe. Tys to udělala. Chápu, že jsi naštvaná, protože tě tu nechávám s naší matkou a otcem samotnou, ale ty moc dobře víš, že já už takhle nemůžu. Když něco řeknu. co se nelíbí naší matce nebo našemu otci, tak za to pykáš ty nebo John a to nechci. To, že se stěhuji, dělám pro tebe a Johna, abyste měli klid. Ty to zřejmě nechápeš, ale budu doufat, že na to jednou přijdeš. Měj se hezky Pheobe." Podívám se na Pheobe, ale ta je duchem nepřítomna a hledí z okna ze své postele. Co jí ta matka udělala? Co jí řekla? 
"Jdi pryč, Eleanoro." A já raději odcházím se sklopenou hlavou a s bolavým srdcem. Odcházím od své sestry, kterou tak moc miluji. V obýváku vidím sedět mou matku, která o mě nezavadí ani pohled. Otce nikde nevidím. Porozhlédnu se naposledy po dolním patře a zamířím ven z domu, kde jsem vyrůstala. Dneska je nový začátek. Sice je už skoro osm hodin večer, ale dneska je nový den. Nový den pro mě.