Secret✔️

33.

Jelikož byla v Chicagu zácpa, tak cesta do letního sídla v Shorewood trvala přes tři hodiny. Za celou dobu jsem nedostala žádnou zprávu od Jasona.
Když zastavíme před velkou bránou, moje nervozita náhle stoupne. Pattie je na mě nespíš stále naštvaná a teď s ní budu pod jednou střechou a bůhví, jak dlouho. Brána se po chvilce otevře a auta se dá opět do pohybu.
„Madam." Otevře mi Gio dveře od auta, poté co auto zastaví před domem.
„Děkuji, Gio." A vystoupím.
Předemnou se nachází velký cihlový dům, který je spíš ve venkovském duchu. Je nádherný. Vypadá spíš jako rodinný dům.
„Paní McCann se slečnou Jazzy dorazily před hodinou." Informuje mě.
„Děkuji, Gio. Ozval se už Jason?"
„Ne, madam. Poslední zprávy, které o něm mám, jsou ty, že odletěl s panem Jaxonem do New Yorku. Pátrají po pachateli."
„Aha. A nevíš, jak dlouho se tu zdržím?"
„Po dobu nezbytně nutnou, madam. Dokud pachatele nechytnou a nedostane, co si zaslouží."
„Jak dlouho to může trvat?"
„I několik týdnů, madam."
„Och." Povzdechnu si.
„Odnesu vám kufry do domu a pojedu zpět do Chicaga. Pan McCann mě bude potřebovat."
„A já nebudu mít bodyguarda?" Vždycky jsem ho musela mít, i když venku nehrozilo žádné nebezpečí.
„Budete. Hlídají vás zde tři muži."
„Dobře. Děkuji, Gio. Buď na sebe opatrný." Usměju se na něj a vydám se do domu.
„Jazzy?" Zakřičím, když vstoupím do haly.
„Už běžím." Ozve se odněkud z domu.
„Jsi v pořádku?" Zeptám se jí hned, co seběhne dolu po schodech.
„Jsem v pořádku. Trošičku otřesená, ale jsem v pořádku." Objímá mě.
„Jsi ty v pořádku?" Zeptá se mě.
„Ano."
„Neměla jsem moc dobrý vztah s otcem, takže mě to tolik nezasáhlo, jakou mou matku. Je ve svém pokoji a chce být sama."
„Moc mě to mrzí, Jazzy."
„Mě taky. Byl to můj otec, ale nechoval se k nám moc hezky. Pojď ukážu ti pokoj. Gio ti tam už zanesl kufry."
„Děkuji." A následují ji po schodech do patra, kde se nachází můj dočasný pokoj.

...

„Ell, tohle už není normální." Sedne si ke mně na postel Jazzy.
„Jsou to jen nějaké střevní potíže." Chlácholím ji.
„Vždyť zvracíš každé ráno. A když si vezmeš jogurt, tak ten taky hned skončí v záchodě."
„Já vím."
„Nejsi těhotná?" Zeptá se mě.
„Těhotná? Ne." Zasměju se. Nemůžu být přeci těhotná. Nebo jo?
„Opravdu?" Pozvedne jedno obočí.
„Myslím."
„Kdy si měla naposledy měsíčky?"
„Měla jsem je teď dostat."
„Kdy přesně?"
„Kolikátého je Jazzy?" Mám asi zpoždění. Sakra. Sakra. Proč mě to nenapadlo dřív?
„8. března."
„A odkdy tu jsme?"
„Od 22. února. Jsme tu už 2 týdny."
„Mám už 12 dní zpoždění. Nikdy jsem zpoždění neměla."
„Zavolám doktora, Ell. Vyšetří tě." Řekne mi a odejde z mého pokoje.
Přijdu si tady jako ve vězení. Zůstáváme jen doma, ven chodit nesmíme. Jason měl před týdnem narozeniny. Měl mít oslavu, která se nakonala. S Jasonem jsem už dva týdny nemluvila. Na zprávy neodpovídá a telefonáty nezvedá. Gio mi alespoň řekl, kde je, ale když se zeptám bodyguardů, kteří jsou zde s námi, tak mi jednoduše odpoví, že to není moje ani jejich starost. A tak se stále sama sebe ptám. Žije vůbec? Je v pořádku?
Pattie celý jeden týden nevylézala z ložnice. Jídlo jí Zora, služka, nosila vždy do ložnice. Až minulou sobotu vyšla ven. Vypadala zničeně, ale snažila se před námi neplakat. Omluvila se mi, že na mě tak minule vyjela, a pak si s námi povídala, než se zase zavřela do své ložnice. Ztráta muže ji velmi zasáhla, ale vím, že až její synové dopadnou pachatele, tak bude jen se svými dětmi, kteří ji snad pomůžou. Uvidíme.

...

„Dobrý den, paní McCann." Vstoupí do pokoje postarší pán v černém kabátu s kloboukem na hlavě a s kufříkem v ruce.
„Dobrý den, pane doktore." Posadím se tak, abych se mohla opřít a čelo postele.
„Jsem doktor Smith. Slečna Jazzy mi volala, že každé ráno zvracíte a máte zpoždění, co se týče vaší menstruace."
„Ano." Potvrdím mu informace, které mu už předala Jazzy.
„Kdy proběhl váš poslední pohlavní styk?"
„Umm." Zamyslím se. „22. února." Dodám.
„Kdy jste měla mít měsíčky?"
„24. února."
„Měli jste s manželem pravidelný sex?"
„Ano, měli."
„Dobře. Poprosím Vás, abyste se šla vymočit do tohoto kalíšku." Podá mi bílý kalíšek a začne si z kufříku vyndávat menší přístroj. Sonograf.

„Madam, udělám vám ještě ultrazvuk pomocí sonografu, abych vám mohl potvrdit těhotenství. Z moči vyšel výsledek pozitivní." Vysvětluje mi.
„Vidíte tady ten bodík?" Ukáže prstem na obrazovku.
„Ano, vidím."
„Jste v očekávání. Jste tak ve druhém týdnu těhotenství, ale to je jen můj odhad."
„Aha." Takže jsem těhotná. Co na to řekne Jason, až to zjistí?
„Měla byste teď jíst mnoho vitamínu. Vaše tělo i dítě to bude potřebovat. Měla byste se vyhnout stresu a namáhavým věcem."
„Děkuji, doktore."
„Pokud zde budete ještě příští týden, tak bych se na vás přišel znovu podívat, zda jste v pořádku."
„Zajisté, můžete. Budu vás kontaktovat."
„Děkuji. Tady máte ještě fotku s ultrazvukem." Podá mi ji a začne si balit věci zpět do kufříku.

...

„Tak co?" Přijde zamnou Jazzy, poté co odejde doktor.
„No, jsem těhotná." Povím ji.
„Och můj bože, gratuluji!" Vypískne a začne mě hned objímat.
„Děkuji, Jazzy. Byla bych jen ráda, kdyby to teď zůstalo jen mezi mnou a tebou, prosím."
„Chceš to nejdřív říct Jasonovi?"
„Ano, a pak to společně říct našim rodinám."
„Budu tvé přání respektovat."
„Děkuji, Jazzy. Ten doktor Smith. Je to rodinný doktor nebo nějaký cizí?"
„Rodinný. Kdyby Jason zjistil, že tě vyšetřoval nějaký cizí doktor, tak bych byla mrtvá."
„Dobře."
„Zavoláš to Jasonovi?" Zeptá se mě nedočkavě.
„Zkusím mu zavolat."
„Nechám vám soukromí. Dojdu říct Zoře, ať nám připraví něco k snědku."
„Dala bych si zmrzlinu."
„Dobře, mamino." Zasměje se.
„Pššš."
„Už mlčím." Zasměje se a odejde z pokoje.
Vezmu do ruky mobil, který ležel na nočním stolku a vytočím Jasona. Prosím, zvedni to.
„Eleanoro?" Ozve se.
„Jasone."
„Stalo se něco?"
„Proč si mi o sobě nedal vědět?" Ohradím se.
„Protože tě držím v bezpečí."
„Neozvlal ses mi dva týdny. Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Kde jsi?"
„Jsem v Chicagu. Jsem v pořádku. Neměla by ses strachovat. Jsi v bezpečí s mou matkou a sestrou."
„Potřebuji ti něco říct. Něco hodně důležitého."
„Myslím, že to počká." Odsekne.
„Proč si tak odměřený?"
„Nejsem. Jen mám hodně práce. Ahoj." A mobil ohluchne. Co to bylo? Proč se tak chová?

„Tak co říkal?" Přiřítí se Jazzy do pokoje s podnosem, kde má různé jídlo a pití.
„Neřekla jsem mu to. Byl hrozně odměřený. Vím jen to, že je v pořádku, v Chicagu a má hodně práce."
„Určitě se to zlepší. Můj bratr je takový. Bude pracovat do té doby, dokud tu práci nedodělá."
„Je to pěknej paličák."
„To tedy je." Zasměje.
„Pustíme se nějaký film?" Nabídnu.
„Klidně. Dojdu pro Macbook." A odběhne do svého pokoje.

...

Jazzy už vedle mě nějakou dobu podřimuje. Nakonec jsme zhlédly tři filmy a přecpaly se jídlem. Myslím, že mi to celkem pomohlo. Nejspíš bych se trápila tím, jak se Jason zachoval.
„Aaaaa!" Zakřičím zděšením, když se rozbije okno, které mám v pokoji a najednou se zde ocitnou dva muži v kuklách.
„Máme tu jeho děvku." Řekne jeden z nich a přiblíží se ke mně. Začnu se bránit a mlátit ho, ale to nepomůže. Přiloží mi nějaký kapesník na obličej a já se ocitám ve tmě.

Hi girls,
je tady další kapitola! Opět vás budu tak trošku napínat, ale zítra se dočtete víc.
xxAdélxx