Secret✔️

19.

Pomalu otevírám oči, ale ihned je zas zavřu, protože světlo je až moc ostré. Cítím se, jako bych byla opilá a mám sucho v ústech.
„Chci pít." Zašeptám. Bože! To nezní jako můj hlas.
„Co se děje, lásko?" Promluví na mě Jason. Nevidím ho, protože mám oči zavřené, ale poznám ho podle hlasu.
„Pít." Pokusím se to říct hlasitěji, ale spíš to řeknu ještě tišeji.
„Pokus se otevřít oči, Ell." Pohladí mě po vlasech.
Pokusím se tedy otevřít oči, do kterých opět udeří silné světlo. Začnu rychle mrkat a za chvíli už poznám, že jsem v Jasonově ložnici. Vedle postele je křeslo, kde nejspíš ještě před chvíli seděl Jason. Je celý pomačkaný a má obrovské kruhy pod očima.
„Vypadáš příšerně." Zašeptám. Konečně mi jde už rozumět, ale pořád mám nakřáplý hlas.
„Já vím. Jak se cítíš ty?"
„Jako by mě přejel bagr a válec." Pokusím se o vtip, ale Jasona to vůbec nepobavilo. Spíš mi přijde, že je opravdu rozzlobený.
„Co se stalo?" Zeptám se ho.
„Nevěděli jsme, že tě pozorovali na tom parkovišti. Když jsi vylezla z toho auta, tak tě jeden z nich postřelil, a pak to auto odjelo. Naštěstí kulka nezasáhla žádný důležitý orgán, ale ztratila si mnoho krve. Prospala si dva dny." Vysvětluje mi.
„Jenže já žádné podezřelé auto neviděla." Zamračím se.
„Já vím, zlato. Toho člověka najdu a bude za to pykat. Vlastnoručně ho zabiju."
„Neřeš to teď, Jasone. Jsem v pořádku." Pohladím ho po tváři.
„Mohla si umřít!" Zvýší hlas.
„Ale nezemřela jsem. Vím, že jsi naštvaný a že ho najdeš a zabiješ, ale teď to prosím neřeš. Pojď si ke mně lehnout. Vypadáš, že si vůbec nespal."
„Musím zavolat doktora, aby se přišel na tebe podívat. A chtěla si vodu." Sáhne do kapsy a vytáhne z ní mobil, aby mu mohl zavolat. Rozhovor mezi Jasonem a doktorem neposlouchám. Zajímalo by mě, jestli tady byla moje rodina. Jestli se tady zastavila má sestra s mým bratrem.
„Nad čím přemýšlíš?" Zeptá se mě, když dotelefonuje.
„Byla tady moje rodina?"
„Ne. Volal jsem jim a řekl jim, co se stalo. Ale řekli mi, že jsou dnes mimo město. Přijdou se na tebe podívat, až přijedou"
„Aha." Slabě se usměji. Přijde mi, že je vůbec nezajímám. Já vím, že jsem byla často neposlušná, ale pořád jsem jejich dcera.
„Nebuď smutná, Ell." Políbí mě Jason na čelo.
„Pheobe je na mě určitě naštvaná, protože od té doby, co jsem odešla, tak se mi neozvala. Nevolala mi ani má matka nebo otec."
„Já vím, Ell. Zlepší se to. Slibuji."
„Mám strašný sucho v puse. Dáš mi teda prosím napít?" Změním téma. Nechci o tom mluvit. Trhá mi to srdce.
„Vydrž tady. Zajdu pro něj."

Když Jason odejde dolů pro pití vezmu do ruky svůj telefon, který ležel vedle postele na nočním stolku.
Mám tu jen dvě SMS zprávy, které nejsou od mé rodiny, ale od operátora. Nechybí mi matka ani otec, nikdy jsem s nimi moc nevycházela, ale chybí mi Pheobe, John a Amanda. Taky mi chybí naše kecání s Alexem a Gabrielem.

„Nesu ti to pití a přišel doktor." Řekne Jason, vstupujíc do pokoje, a tak přeruší mé myšlenky. V jedné ruce drží sklenici vody a za ním jde poslušně postarší pán s kufříkem, který vůbec nevypadá jako doktor, protože je oblečen v civilním oblečením.
„Dobrý den, slečno Black. Jsem doktor Smith, pan Jason mi volal, že jste se už probudila, tak vás jdu zkontrolovat." Povídá mi doktor. Na první pohled je velmi milý a přátelský, takový typický dědeček. Vlasy má už prošedivělé a na tváři několika denní strniště.
„Bolí vás něco?"
„Hlava a taky žebra."
„Ano, to je samozřejmé. Když jste padala, hlavou jste se udeřila do asfaltu a tím tvrdým nárazem jste si poranila žebra. Naštěstí jste si nic nezlomila. Podívám se na tu ránu, kam byla střelena kulka." Řekne mi a pomalu mi vyhrne moje tričko výš, aby mohl zkontrolovat ránu. Pomalu odlepí polštářek a já svůj zrak rychle přesunu na Jasona, který sedí na druhé straně postele a drží mě za ruku. Od mala jsem neměla ráda krev a celkově všechno, co se týkalo zraněních.
„Vypadá to dobře. Rána nehnisá ani nekrvácí a všech sedm stehů drží pohromadě."
„Dobře." Pípnu a podívám se zpátky na doktora, ale na ránu se nepodívám.
„Nechám vám tady léky na bolest. Budete je brát ráno a večer. Vždycky jednu tabletu po jídle. Pokud vám rána začne krvácet nebo hnisat, tak mě okamžitě zavolejte. Já přijdu za dva dny, abych vám ránu převázal a znovu jí zkontroloval. Nyní vám slečno nezbývá nic jiného, než odpočívat a moc se nehýbejte, abyste si stehy nepřetrhla." Pousměje se na mě.
„Děkuji Vám."
„Není vůbec zač. Přeji hezký zbytek dne, slečno Black." Řekne mi, když si zavírá svůj kufr, kde měl všechny potřebné věci pro vyšetření.
„Pane McCann." Pokyne hlavou na Jasona.
„Děkujeme doktore." Pokyne Jason na doktora Smitha.
Smith si vezme do ruky kufr a potichu opouští pokoj.
„Dáš mi teda tu vodu?" Zeptám se Jasona, když doktor zavře dveře.
„Jasně." Usměje se na mě a podá mi sklenici, kterou donesl.
„Děkuji." A napiju se.
„Máš určitě hlad. Objednáme si jídlo. Na co máš chuť?"
„Dala bych si čínu."
„Jak si přeješ."

Poté, co jsme dojedli siJason donesl do postele počítač z pracovny a začal pracovat. Říkala jsem mu, žeklidně může být u sebe v pracovně a pracovat tam, ale trval na to, že budesemnou v posteli a pracovat odtud. Já jsem si zapnula televize a začalajsem se koukat na nějaké film.
„McCann." Řekne Jason do telefonu,který mu vyzváněl.
„Ano, je doma. Odpočívá." Odpovídá volajícímu.Když se zmíní o mně nastražím uši, abych zjistila, kdo mu volá a kdo se na měptá.
„Samozřejmě, že můžete."
„Dobře, budeme vás očekávat." Řeknedo telefonu a hovor ukončí.
„Kdo to byl?" Zeptám se ho.
„Tvůj otec je na cestě sem i s tvou matkou a sourozenci."
„Jedou se na mě podívat?" Usměji se.
„Ano. Ale ty zůstaneš ležet v posteli. Máš sedm stehů a doktor řeklodpočívat. Přesuneme se sem do ložnici."
„Dobře."

„Ell! Chyběla jsi mi." Zakřičí John, který vběhne do pokoje. Než přijela mojerodina, tak Jason požádal Grétu, aby připravila nějaké pohoštění pro našínávštěvu. Jason z vedlejšího pokoje donesl menší sedací soupravu, aby simohli kam sednout, když nemůžu pryč z pokoje.
„Johne, taky jsi mi chyběl." John na mě skočí a já zasyčím od bolesti, protožedotkl mé rány.
„Johne, pomalu, sestra má stehy." Zamračí na něj Jason.
„Promiň, Ell. Já jsem to nevěděl, nechtěl jsem ti ublížit." Zalesknou se mu v očíchslzy.
„To je v pořádku Johne. Ale teď už musíš být opatrný, ano?"
„Ano." A sedne si vedle mě na postel. Svůj zrak přesunu zpátky ke dveřím, kdestojí má matka, otec a Phebe.
„Ahoj." Pozdravím je.
„Ahoj, Ell." Pozdraví mě nejistě Phoebe.
„Pojď ke mně." Roztáhnu ruce a pousměji se na ní. Pheobe se vydá ke mně a lehcemě obejme, aby mi neublížila.
„Jak se máš?" Zeptám se jí.
„Jde to, ale jak se máš ty? Cos vyváděla?"
„Postřelili mě."
„Jak si to mohl dovolit?!" Zakřičí můj otec na Jasona.
„Klidni se Frederico, prosím." Zatahá má matka otce za rukáv.
„Omlouvám se, pane Blacku, ale já ani nikdo z mých mužů jsme nemělitušení, že tam někdo je a že by mohl někdo Ell ublížit." Odpoví mu Jason.
„Otče, Jason za to nemůže. Chránil mě celou dobu, jak to šlo, ale je to mojechyba. Nedávala jsem pozor, a tak mě postřelili. Měla jsem být víc ostražitější." Vložím se do jejichrozhovoru.
„Ty se do toho nepleť." Ukáže na mě prstem můj otec.
„Ell je v pořádku. Rána nezpůsobila velké škody, jen ztratila víc krve.Dám na ní větší pozor." Řekne Jason.
„To si piš, že dáš, jinak vám vyhlásím válku!" Zakřičí můj otec.
„Otče!" Zděsím se.
„A nikdo z vašeho gangu nevyvázne živí." Pohrozí můj otec.
„A ty se laskavě zklidni, než dostaneš výprask." Zařve na mě otec.
„Tak to by stačilo! Žádám vás, abyste odešel z mého apartmánu." Zavrčí Jasonna otce.
„Budu muset promluvit s vaším otcem, co to vychoval za syna. Johne, Pheobe,jdeme!" Zavrčí otec a pomalu odejde.
„Ell, já s ním nechci jít." Zašeptá ke mně John.
„Běž, aby otec ještě víc nenadával. Já se brzy ozvu." Dám mu pusu na čelo apomůžu mu slézt z postele.
„Dobře, měj se hezky Ell." Usměje se a na mě vyběhne z pokoje.
„Ell, co nejdřív se uzdrav a zavolej." Řekne mi Phoebe a lehce mě obejme. Z pokoje odejde taktéž i s mou matkou, která mě ani nepozdravila. To je teda matka.
„Jasone? Jsi v pořádku?" Zeptám se ho, když všichni odejdou a v pokojizůstaneme jen já a on.
„Ano, ale tvůj otec je svině."
„Je mi líto, že máš kvůli mně problémy."
„Netrap se tím Ell. Já mít problémy nebudu, ale bojím se, s čím tvůj otecpřijde. Bojím se, že se zase něco stane tobě."
„Nestane, protože ty mě ochráníš. Teď si mě víc ohlídáš."
„Už tě nespustím z očí." Usměje se na mě a lehne si ke mně do postele.
„Nikdy." Zašeptá mi do vlasů.