Secret✔️

18.

Jason vystoupí z auta a vydá se do skladu. Já celou dobu pozoruji samotný vchod a vyčkávám, až se vrátí. Je zvláštní, že jsem Jasona ještě před několika měsíci nesnášela a teď ho mám ráda. Přeji si, aby náš vztah fungoval. Za několik týdnů to bude můj manžel a já s ním budu muset strávit zbytek mého života. Už není cesty zpět. Jason je budoucí Cápa di tútti Cápi. Bude mít na starost skoro celé USA. Otec říká, že jeho slovo bude právem. Jenže taky říká, že Jason neumí a nesmí nikoho milovat, protože na prvním místě musí pro něj být mafie. Když svůj pohled přesunu z kapoty zpět na vchod vedoucí do skladu, vidím, jak z něj vychází Jason a jde směrem k autu. Na tváři má tvrdý výraz a propaluje mě pohled. Začnu zrychleně dýchat, protože se ho začínám dost bát.
„Pojď." Řekne mi Jason, když otevře dveře od auta a nabídne mi svou ruku.
„Všechno v pořádku?" Zeptám se ho, když jdeme pomalou chůzí ke vchodu.
„Uvnitř skladu je boss, který má na starost mafii v Itálie. Jmenuje se Frederico. Má s sebou dalších deset mužů, kteří jsou taky uvnitř a jsou ozbrojení. Drž se u mě nebo u někoho z mých mužů. Poznáš je tak, že moji muži mají na sobě sako. Nekoukej Fredericovi do očí. Je to predátor a ženy jsou pro něj jen maso. Ty jsi moje." Zastaví se a hladově mě políbí na rty.
„Dobře. Budu se držet u tebe." Chytnu ho za ruku a vydáme se dál do skladu.
Když Jason otevře těžké železné dveře do skladu, vstoupí jako první a já ho hned následuji. Jsme ve velké dlouhé chodbě, kterou ozařuje jen malá žárovka, která je uprostřed chodby, tudíž u nás je velká tma. Slyším tady kapat vodu. Stěny jsou vlhké a smrdí to tu.
„Bože. Smrdí to tady." Zašeptám směrem k Jasonovi.
„Já vím. Musíme projít tou chodbou do velké místnosti, kde už to nesmrdí, nejsou tam krysy a stěny nejsou vlhké." Odpoví mi tiše.
Jakmile se dostaneme nakonec chodby, Jason otevře další těžké železné dveře a opět vstoupí do místnosti jako první. Já ho hned následuji. Místnost je velká. Stěny místnosti jsou červené. Uprostřed je velký mahagonový stůl a okolo něj jsou velké dřevěné židle. V místnosti je i pár skříní, kde jsou poličky s nějakými šanony. V místnosti je spoustu mužů. Naši muži mají opravdu na sobě černé sako, zatímco ti ostatní mají černé mikiny. Naproti nám sedí na jedné ze židlí muž, kterému může být okolo 50ti let. I když sedí, tak jde poznat, že je malý a má pivní pupek. Vlasy má černé a nagelované a mezi rty drží velký doutník.
„Ale ale, taková pěkná slečinka. Ta je pro mě McCann?" Zeptá se slizky ten muž.
„Dej si pohov, Frederico. Ta je moje." Zavrčí Jason. Rychle ho chytnu za ruku, kterou zmáčknu.
„Ale tak snad mi jí půjčíš ne? Rozděl se. Rád bych si s ní užil." Potáhne z doutníku Frederico.
„Ještě jednou a naposled. Najdi si jinou."
„Tak se zeptáme slečinky. Co ty na to krásko? Nechtěla by sis zajezdit?" Zeptá se mě.
„Omlouvám se, ale žádného koně tu nevidím pane." Pípnu. Svůj pohled rychle přesunu na Jasona, kterému lehce cukají koutky.
„Slečinka vytahuje drápky. To se mi líbí. Milá slečinko, myslel jsem, že by ses povozila na mě."
„Je mi líto pane, ale já teď jezdím na někom jiném." Lhostejně pokrčím rameny. Absolutně netuším, kde se ve mně bere taková odvaha, ale ten člověk je opravdu nechutnej.
„Já jsem ale lepší."
„Myslím si, že na něj nemáte." Lhostejně pokrčím rameny a přesunu svůj zrak z Frederica na Jasona, který mě pozoruje. Lehce se na něj usměji a stisknu mu ruku.
„McCann, rozděl se sakra!" Usměje se Frederico na Jasona a potáhne ze svého doutníku, který drží ve své ruce.
„Nebudeme řešit jí, ale důvod, proč tady jsi." Zavrčí můj snoubenec.
„Vzal si mi území Jasone a to se nedělá."
„Měl sis to území líp hlídat."
„Chci to území zpátky a pokud mi ho nevrátíš, tak si vezmu tuhle slečinku." Usměje se na měj slizce.
„Nedostaneš ji ani to území. Ona je moje. Území je moje. Jdi si smrdět někam jinam." Zavrčí na něj Jason.
„Takhle se neobchoduje, Jasone. To tě otec nic nenaučil?"
„Naučil mě toho hodně, ale já jsem nyní budoucí boss a co řeknu, tak to tak bude. Nedostaneš nic. Ještě něco?" Pustí mojí ruku a své ruce tiskne v pěsti.
„Je ti jasné, že to tak nenechám." Zvedne se ze židle Frederico a jeho muži, kteří stáli za jeho zády, zamíří svými pistolemi na nás. Jasonovi muži na nic nečekají, taky zamíří své zbraně na našeho nepřítele. Jason si mě rychle přesune za sebe, aby mě mohl chránit.
„Tak krásná schůzka to mohla být a ono to skončí krvavým masakrem." Zamračí se Frederico.
„Nedokážeš prostě přijmout porážku, Frederico. To je vše." Odpoví mu Jason.
„Tohle je tvůj poslední den, McCann. Jak se cítíš?" Zakření se Frederico. Já zalapám po dechu a rychle chytnu Jasona za ruku.
„Jasone, já se bojím." Zašeptám mu potichu do ucha. Nechci, aby se Jasonovi něco stalo. Je pro mě až moc důležitý.
„Ochráním tě. Moji muži tě ochrání." Zašeptá mi zpátky.
„Co mám dělat?" Zeptám se ho.
„Až zakřičím teď, tak rychle utíkej zpátky k autu. Nastartuj ho a jeď. Nezastavuj se. Auto má GPS a je tam i telefon. Až bude po všem, tak ti zavolám a vyhledám, kde jsi."
„Ale já ještě nikdy neřídila."
„Jsou tam jen dva pedály. Používej jen ten napravo a volant. Nic víc nedělej."
„Co si tam šeptáte vy dvě hrdličky?!" Zakřičí Frederico, až leknutím naskočím.
„Pomalu si vezmi klíče z mé kapsy." Zašeptá ke mně Jason.
„Přestaňte si šeptat!" Opět zakřičí Frederico. Pomalu šáhnu do jeho kapsy od kalhot a nahmatám klíče od auta. Tisknu je ve dlani a svou ruku pomalu vytáhnu z Jasonovy kapsy. V jedné ruce drtím klíče od auta a mou druhou ruku svírá Jasonova ruka.
„Vrať se mi prosím v pořádku. Mám tě ráda." Zašeptám mu do ucha a lehce ho políbím na rty.
„Teď!" Zakřičí Jason. Rychle se pustím jeho ruky a vyběhnu z místnosti, kde se začalo střílet. Jako pomatená běžím vlhkou chodbou, kudy jsem ještě před chvíli šla s Jasonem ruku v ruce. Přijde mi jako bych běžela maraton a chtěla být první. Na konci chodby zatlačím do těžkých železných dveří, které se otevřou a vyběhnu ven k autu. Slyším, že zamnou někdo běží, ale neohlížím se. Můj cíl je auto. Z dálky rychle auto otevřu a běžím na stranu řidiče. Rychle zasednu za volant a snažím se strčit klíč do zapalování, ale ze strachu se mi třesou ruce a mně tam ten klíč nejde strčit. Otočím hlavu na vchod od skladu a vidím, že z něj vyběhli dva muži, kteří jsou ozbrojení a mají na sobě mikiny. Fredericovo muži. Když přesunu svůj pohled zpět na zapalování, tak se mi povede klíč zasunout. Otočím klíčkem a auto se probudí k životu. Jak to říkal ten Jason? Pravý pedál a volant. Rychle sešlápnu pravý pedál a auto vystřelí dopředu. Fredericovo muži začínají střílet do auta, ale auta má neprůstřelná skla, takže jsem v pohodě. Sešlápnu ještě víc ten pravý pedál a peláším pryč od toho místa. Cítím se špatně, že jsem tam nechala Jasona, ale byl by naštvaný, kdybych ho neposlechla. Doufám, že bude v pořádku. Bože, prosím, ať je v pořádku. Když dojedu nakonec lesa, volantem rychle zatočím doprava a ocitnu se na silnici, kde už normálně jezdí auta. Měla bych zpomalit, aby mě nezastavila policie. Když se kouknu do zpětného zrcátka, všimnu si, že z lesa vyjíždí nějaká dodávka. Museli mě pronásledovat. Raději víc sešlápnu plyn a řítím se dál po silnici. Cestu si trošku pamatuji. Jedu zpátky do města. Ve městě je provoz už hustější, za co jsem ráda, protože se jim takhle líp ztratím. Když se opět ohlédnu do zpětného zrcátka, zjistím, že jsou asi o dalších sedm aut zamnou. Křižovatkou projedu na oranžovou, tudíž oni zůstali vyset v křižovatce. Sešlápnu víc plyn, protože si všimnu, že v dálce je parkoviště, které je docela přeplněné, ale když tam najdu dobré místo, tak mě nenajdou. Rychle vjedu na parkoviště a zaparkuji na první volné místo, které spatřím. Zvládla jsem to!

Uběhla půl hodina, co sedím v autě. Fredericovo muži projeli okolo parkoviště a nevšimli si mě. Nejvíc mě trápí to, že se mi pořád neozval Jason. V ruce držím telefon, který jsem našla v palubní desce a přehazuji si ho z jedné ruky do druhé. Najednou začne vyzvánět a na displeji vidím jméno volajícího. Boss. To bude Jason.
„Ano?" Zeptám se do telefonu.
„Ell?" Oddechne si Jason.
„Ano, jsem to já. Jsi v pořádku."
„Jsem v pořádku. Jsi ty v pohodě? Nestalo se ti něco?"
„Ne. Jsem v pořádku. Přijedeš prosím pro mě. Bojím se tady sama."
„Jsem na cestě. Zůstaň v autě, lásko. Budu tam do pěti minut." Řekne a típne to.
Je v pořádku. Oddechnu si. Nic se mu nestalo.
Opravdu po pěti minutách zajede na parkoviště auto, které řídí Jason. Rychle otevřu dveře od auta a vystoupím. Rozběhnu se směrem k Jasonovi, abych ho mohla obejmout. Jenže, když běžím, slyším nějakou ránu, a pak bolest v mém břiše. Bolestí se skácím na zem a přiložím své ruce na místo, kde vystřeluje ohromná bolest. Místo je takové lepkavé. Krev. Někdo mě musel postřelit. V dály slyším, jak někdo křičí mé jméno, ale jsem moc vyčerpaná. Začínám vidět černě, a pak už ztrácím vědomí.

xAdélx