Secret✔️

10.

„Proč tě to zajímá, Eleanoro?"
„Nevím." Hlesnu.
"Tak určitě máš nějaký důvod, protože jinak by ses mě neptala. Nebo?" Pozvedne jedno obočí.
"Jen mě to zajímá. Už teď vím, že nejsem tak dobrá, jako ty ženy předemnou. Jsem panna, co bych tak mohla umět. Budu tě nudit, protože v posteli nic neumím a ani nevím, co mám dělat. Nechci být jen manželka, která je doma, zatímco její manžel spí s jinými. Hnusí se mi to. Nelíbí se mi to...." Slzy mi začnou téct po tvářích, na náznak toho, jak moc špatně se cítím, a jak moc se bojím. Rychle se zvednu ze židle a vyběhnu z restaurace, abych byla dál od Jasona. Před restaurací se zastavím a hlavu si vložím do svých rukou. Tiše vzlykám a nevnímám své okolí. Nevím, jestli utekly sekundy, minuty nebo hodiny po tom, co jsem utekla z restaurace, ale cítím dotyk na svém rameni. Mírně cuknu leknutím a zvednu hlavu, abych mohla spatřit osobu, která se mě dotýká. Jason. Vypadá zvláštně. Jeho kamenný výraz se změnil. V jeho očích vidím smutek, lítost a také pochopení.  Přitáhne si mě na svojí hruď a pohladí mě po zádech.
"Neplač prosím, jen neplač." Zašeptá mi do ucha a svými rty se mírně otře o mé ucho.
"Bude to dobrý, slibuji. Budu se snažit být dobrý manžel, i když se nebudeme milovat. Jen neplač." A já se rozbrečím ještě víc, protože si uvědomím, že i když bude dobrým manželem, tak mě nikdy nebude milovat, protože mafie a obchod jsou záležitosti, které jsou na první místě. Vždycky.

Když jsem se po pár minutách uklidnila, tak jsme nasedli do Jasonova auta a vydali jsme se směr můj domov, kde bude žít už jen pár týdnů. Přesněji řečeno dva týdny. Nyní už jsem skoro dvě hodiny doma, kdy jsem se zamkla ve svém pokoji hned při příjezdu a nevyšla ven. Nemám na nikoho náladu. Jsem naštvaná, ale také zlomená. Nutí mě to přemýšlet na Jasonem a naše manželství. Úkolem každé ženy v mafii je to, aby dala potomka. Zdá se ten úkol jednoduchý, ale pro mě rozhodně není. Dítě by mělo být symbolem lásky dvou lidí a to pro nás a mafii neplatí, s čím rozhodně nesouhlasím. Bojím se spát s Jasonem, protože může být v posteli hrubý a mě to může bolet, což nechci zažít. A to jsou důvody, které mi brání splnit úkol, který musím splnit.
"Ell? Jsi tam?" Zaklepe na mé dveře Pheobe.
"Jo, jsem. Vydrž." Zvednu se s postele a jdu jí odemnkout dveře.
"Copak se děje?" Zeptám se své sestry, která mě vyrušila z mého přemyšlení a nyní netrpělivé čeká před mými dveřmi.
"Tak co Jason? Byl slušný?" Zeptá se. Raději jí pustím dál do pokoje, aby nikdo neslyšel náš rozhovor. Otec by nebyl hrdý, kdyby věděl, jak jsem se chovala. Byl by naštvaný...spíš rozzuřený.
"Bylo to v pohodě." Povzdechnu si a sklopím hlavu na moje ruce.
"To určitě, Ell. Nevěřím ti to. Tak co se stalo?" Zeptá se mě znova a sedne si na mojí postel, kdy poté udělám stejnou věc.
"Bylo to divný. Pheobe, já se ho bojím." Zavzlykám a sesypu se jí do náruče.
"Ell, neplač. Bude to dobrý. Třeba to nějak vymyslíme. Možná si budeš moc vzít někoho jiného, kterého nejdřív poznáš, a pak se teprve vezmete." Chlácholí mi Pheobe.
"Já nechci. Já už nemůžu." Hlasitě vzlykám a moje slzy tečou po mých tváří a končí na šatech Pheobe.
"A co se stalo? Uhodil tě?"
"Neuhodil mě.  Jde z něj strach. Jeho nálady se mění, jako počásí v dubnu. To co řekne, tak je svaté. Neptá se mě na svůj názor a musí být vždy po jeho. Nehci mít takového manžel."
"Ell, ale takhle to v mafii chodí. My ženy tady nemáme žádné postavení. O všem rozhodují muži a my ženy je musíme poslouchat. Vždyť to víš." Pohladí mě Pheobe po zádech.
"Já vím, Pheobe, ale já tohle nechci. Nechci být jen člověk, který musí splnit úkol, a pak je už zbytečné zboží. Chci mít i svůj vlastní názor. Na výchovu a třeba v domácnosti. Nechci aby Jason měl první a poslední slovo." Zavzlykám.
"Eleanoro?! Můžeš mi laskavě říct, co to tady řešíš se svou mladší sestrou?!" Vstoupí do mého pokoje matka s naštvaným výrazem na tváři.
"Říkám jí pravdu, matko." Pohlédnu na ní.
"Pravdu?!" Zavříská. "Jakou pravdu, Eleanoro?!" Dodá má matka.
"Že si nechci vzít Jasona, matko." Hlesnu. Už teď vím, že tento boj nevyhraju.
"Jasona si vezmeš a nebudeme o tom dikutovat!" Zakříčí na mě.
"Ale já nechci! Chápete to, matko?!" Zvýším hlas.
"Jak se opovažuješ na mě zvýšit hlas?!" Zakřičí.
"Maminko, proč křičíte na Ell?" Přijde do mého pokoje malý John, který má vyděšený výraz.
"Jdi do svého pokoje Johne! Kdo ti dovolil sem chodit?!" Zaakřičí na malého Johna. On naskočí strachem a začnou se mu kutálet slzy po tváři.
"To sned ne matko! Na něj křičet nebudete. Je to ještě malé dítě, které nemá rozum a snaží se nás chránit, protože my jsme jediné, které mu dávájí lásku, kteou postrádá každé malé dítě v jeho věku. Ell žádnou lásku nedostala. Já dostávala láskou od ní, kterou jsem potřebovala. John teď má mě a Ell. My jsme jediné v tomto domě, které mu dávám rodinou lásku a pocit bezpečí. A co vy matko?! Co mu dáváte vy?! Zajímáte se jen o sebe. Každou chvílí jsou tady vaše kamarádky, kdy řešíte jen módu a make-up. Zařizujete všelijaké večírky, kterou jsem naprosto zbytečné. Všude si hrajete na dokonalou matku, ale něco vám řeknu. Vy jste ta nejhorší matka, kterou jsme mohli mít. To mi věřte." Zasyčí Pheobe, která je celá od vzteku. John se krčí u dveří a je celý vyděšený, protože poprvé viděl Pheobe takto rozzuřeno. Vlastně i já jí vidím takto poprvé. Vždy se snažila jednat klidněji. Naše matka má překvapený výraz na tváři, ale pořád je naštvaná. Rychle se rozejde k posteli, kde sedím já s Pheobe a napřáhne se. Její ruka udeří prvou líci Pheobe. Zalapám po dechu. Matka dala Pheobe facku. Nikdy nás neuhodila. Jen otec, ale jen občas.
"Matko." Zašeptám vyděšeně a vyjeveně na ní civím.
"Tak tohle si přehnala mladá dámo. Máš zaracha." Zasyčí má matka na Pheobe.
"Matko ne. Půjdu pryč. Odstěhuji se, abych tady nedělala problémy." Prohlásím rozhodně.