Secret✔️

37.

Cítím bolest na pravé straně břicha. Nedokážu otevřít oči, ani promluvit. Slyším, jak tu je někdo semnou a vzlyká. Je to Jason? Snažím se otevřít oči, pohnout se nebo vydat ze sebe alespoň zvuk, ale nejde to. Co se vlastně stalo a kde to jsem?
„Jasone, měl by sis jít lehnout." Přijde někdo k nám. Takže je to Jason.
„Ne, chci tu být s ní mami. Co když se něco pokazí?" Je to Pattie. Je v pořádku?
„Nic se nepokazí Jasone. Jen teď musí spát. Ztratila mnoho krve. Potřebuje nabrat energii."
„Budu tady s ní." Stojí si za svým Jason.
A pak mě pohltí opět tma

...

Opět mě zabolí na pravé straně břicha. Někdo se mě tam dotýká a bolí to. Snažím se opět otevřít oči nebo vydat nějaký zvuk, ale je to marná snaha.
„Doktore, jak to vypadá?" Opět je tu semnou Jason.
„Rána se hojí. Kulka akorát byla docela hluboko, takže to bude nějakou dobu trvat, pane McCann." Odpoví mu doktor. Je to doktor Smith? Musela jsem být postřelena. Ale kdo mě postřelil? Jason?
„Podívám se ještě na plod, jak se mu daří." Prohlásí doktor.
A pak zase tma.

...

„Jasone..." Promluvím nakřáplým hlasem.
„Ell..." Chytne mě Jason za ruku. „Pokus se otevřít oči." Radí mi.
Začnu pomalu oči otevírat, ale jsem donucena je zavřít, protože mi do nich pronikne až moc světla. Po několika málo vteřinách znovu zamžourám a porozhlédnu se po místnosti. Naše ložnice v apartmánu v Chicagu.
„Jak se cítíš?" Zeptá se mě Jason.
„Hrozně. Co se stalo?"
„Huong tě postřelil. Co si naposledy pamatuješ?"
„Když si ho střelil do nohy. Pak už nic nevím. Vlastně. Ještě si pamatuji na pár rozhvorů, kdy jsem byla mimo."
„Jaké rozhovory?"
„Myslím, že s tvou matkou a s doktorem, ale jen část."
„Nic víc?"
„Ne." Zavrtím hlavou.
„Je tu i tvá rodina." Řekne mi Jason a sklopí hlavu k naším propleteným prstům.
„Můj otec taky?" Je to zrádce. Neměl by tu být.
„Ano, přijela i tvá matka s tvými sourozenci."
„Jak dlouho už tu jsou?"
„Asi pět dnů. Ubytovali se v hotelu, který je nedaleko od našeho bytu."
„Jak dlouho jsem v bezvědomí?"
„Skoro 14 dnů."
„14 dní?" Zděsím se. Tak dlouho?
„Je dítě v pořádku?" Začnu si sahat na břicho. Náš malinký bodík. Naše malé štěstí. Rukou nahmatám i obvaz a nějakou větší vrstvu látky na pravém boku. Tam jsem musela být postřelena.
„Kulka ho nezasáhla. Byla jen kousek mimo. Jsi napojená na umělou výživu, aby dítě dostávalo potřebné látky pro svůj růst." Vysvětluje mi Jason. Až teď, když se na mě pořádně podívá, tak zahlédnu, jak má pod očima velké fialové kruhy. Vlasy mu trčí do všech stran a vypadá, jako kdyby dlouho nespal.
„Díky bohu." Oddechnu si. „Ale ty vypadáš hrozně. Spal si?" Pohladím ho po tváři.
„Nemohl jsem. Hrozně moc jsem si to vyčítal." Povzdechne si.
„Ty za to nemůžeš. Není to tvoje vina. Je to vina mého otce. To on za to může."
„Měl jsem tě víc chránit. A nejen tebe." Zahledí se na moje břicho, která začíná být lehce vyboulené.
„Ochránil si mě. Ochránil si nás. Nedělej si s tím prosím starosti. Jsme v pořádku. Oba." Usměji se na něj a prohrábnu mu vlasy, které má už delší, než si pamatuji.
„Dobře." Políbí mě na klouby rukou.
„Zavolám doktorovi, aby se přijel na tebe podívat." Začne se pomalu zvedat ze židle, která je umístěna hned vedle postele a vytáhne si mobil ze zadní kapsy kalhot.
„Zavoláš i mé rodině? Chci, aby přišla má matka a sourozenci." Zeptám se ho. Měla bych si s mou matkou promluvit. A chci vidět své sourozence. Hlavně Pheobe.
„Zavolám." A začne volat nejdřív doktorovi.

...

„Paní McCann, znovu se vidíme." Vřele se na mě usměje doktor Smith, který přijde do naší ložnice. Má na sobě opět kabát, klobouk a v ruce drží opět kufřík se svými věcmi.
„Doktore Smith, ráda vás opět vidím." Usměji se na něj.
„Vypadáte, že máte plno energie, a to rád vidím."
„Také bych řekla."
„Podíváme se na tu vaši ránu, a pak na plod." Řekne mi, co se bude dít a začne si vyndavat věci.
„Rána se hojí velmi dobře, to ale neznamená, že hned můžete opět skákat. Musíte se šetřit. Stehy vám ještě nechám, vyndáme je příště. Teď se podíváme na miminko."

...

„Jsme domluvený, paníMcCann. Šetřete se. Dneska si už můžete dát normální jídlo. Dodržujte prosímpitný režim. Já přijdu pozítří a vyndám vám stehy. Mějte se." Rozloučí se semnou doktor a odejde.
„Všechno v pořádku?" Objeví se po pár minutách v ložnici Jason. Vypadá už mnohem lépe. Má na sobě i jiné oblečení.
„Nechal jsem vám soukromí. Potřeboval jsem do sprchy, než sem přijde tvá rodina." Prohrábne si ještě vlhké vlasy a usadí se zpět na židli.
„Všechno je v pořádku. Doktor mi už vyndal kanylu a můžu začít normálně jíst. Mám dodržovat pitný režim a šetřit se."
„A malý?" Dotkne se mého břicha. Projede mnou zvláštní elektřina vzrušení. To je poprvé, co se takhle dotkl mého břicha.
„Možná to bude malá. A je taky v pořádku." Ušklíbnu se.
„Dvě ženský?" Zakoulí očima.
„Jasone." Začnu se smát, ale hned musím přestat, protože mě píchne v ráně.
„V pohodě?"
„Ano, jen se nemůžu smát."
„Och, drahá." Povzdechne si. Nakloní a poprvé mě políbí na rty od doby, co jsem se probudila. Chytnu ho za zátylek a náš polibek prohloubím. Je tu zpět elektřina, která proudí po celém mém těle a motýli v břiše, kteří tam poletují.
„Tak moc jste mi chyběla, paní McCann."
„Vy mně taky, pane McCann." Ještě jednou ho políbím na rty a odtáhnu se.
Někdo zaklepe na dveře a vstoupí dovnitř. Je to Gio.
„Gio, ráda tě opět vidím. Jsem ráda, že je můj osobní bodyguard v pořádku." Usměji se na něj.
„Jsem rád, že jste v plné síle, paní McCann. Pane, je tu celá rodina Black." Na slovo celá dá velký důraz. Je tu i můj otec?
„Doveď je sem, Gio. Ell se ještě nesmí hýbat." Řekne mu Jason a přejede si po kořenu nosu. To dělá vždycky, když se snaží přemýšlet.
„Ell!" Zakřičí John a vyskočí vedle mě na postel.
„Johne." Pohladím ho po tváří. „Ráda bych tě obejmula, ale mám ránu, která bolí." Řeknu mu.
„Já vím, Pheobe mi to už říkala." Usměje se na mě.
„Ell, ráda tě vidím." Sedne si vedle Jasona Pheobe a pohladí mě po hlavě.
„Já tebe taky, Pheobe. Všechno dobrý?" Zeptám se ji.
„Ano, jsem v pořádku a co ty a dítě?" Zeptá se mě.
„Jsem oba v pořádku."
„Dítě? Ty jsi snědla dítě?" Vykulí na mě oči John, když si pohladím břicho.
„Johne, ne." Začnu se smát, ale opět hned musím přestat.
„Tak proč máš v břiše dítě? Jak se tam dostalo?" Začne se vyptávat.
„To vzniklo z mé a Jasonovi lásky. Pochopíš to, až budeš velký." Pohladím ho po hlavě a otočím se ke dveřím. Ve dveřích stojí má matka a za ní můj otec.
„Matko, pojď dál." Vyzvu jí a pomalu se posadím. Zůstanu, ale v polosedě a hlavu si opřu o čelo postele.
„Jsi v pořádku, Ell?" Otře si slzy má matka.
„Ty pláčeš?"
„Moc mě to mrzí, Ell." Otře si další slzy.
„Paní Black, posaďte se." Jason se zvedne ze židle a nabídne jí mé matce. On se posadí hned vedle mě na kraj postele.
„Jsi v pořádku?" Zeptá se mě znovu, když se usadí.
„Ano jsem, oba dva jsme v pořádku." Pohladím se po břiše a usměju se na Jasona, který mi úsměv oplatí.
„Oba dva? Ty jsi těhotná? Proč to nevím?"
„Jsem. Asi tak  9 týdnu."
„Ach, gratuluji." Rozbrečí se opět má matka.
„Jazzy se omylem včera prokecla." Vloží se do konverzace Pheobe. „Slíbila jsem jí, že to nikomu neřeknu, že si to budeš chtít oznámit sama. Takže jsem to věděla jen já." Dodá.
„Jak je vlastně Jazzy?" Zeptám se.
„Byla otřesená pár dnů, ale už je v pořádku." Odpoví mi Jason. Všimnu si, že do pokoje vstoupí i můj otec, který doposud stál ve dveřích. Na tváři má kamenný výraz a stoupne si za moji matku. Jason se vedle mě napne a zatne ruce.
„Měli bychom si promluvit." Začne můj otec. Má matka se na něj nechápavě podívá. Takže ani má matka neví, co je můj otec zač?

Hi girls,
jen takové menší oznámení. Blížíme se ke konci. Čekají nás poslední max. 3 kapitoly.
Doufám, že jste si kapitolu užily!
xxAdélxx