Secret✔️

3.

Nemám ponětí o čase, ale v tomto lese jsem už 3 dny. Zítra má být ta rodinná večeře, kde jsem se měla setkat i s mým budoucím manželem. Jasonem McCannem, budoucím bossem, který bude mít na starost celé západní USA. Dneska bych si musela už vybírat večerní róbu, aby ji odsouhlasila má matka. Bylo to tak vždycky, když se konalo něco důležitého. Právě tato večeře byla pro mé rodiče dost důležitá, ale já pochybuji, že se jí zúčastním. Určitě mě už nehledají, protože jsem v tom lese už podělané tři dny. Mám strašný hlad a přes noc je mi děsná zima. Napila jsem se z řeky, která tu tekla a snědla pár lesních jahod, které jsem našla hned u řeky, ale vůbec mě to nezasytilo. Snažila jsem se najít cestu zpět, ale spíš jsem se ještě víc zamotala. Párkrát jsem zahlédla srnku nebo divoké prase a měla jsem opravdu nahnáno. V noci jsem se taky moc nevyspala, protože jsem se bála všemožných zvuků, který tento les vydával. Chtěla bych být doma. Proč jsem sakra zdrhala?

Přežila jsem další noc. Momentálně sedím na pařezu a jím lesní plody, které jsem si natrhala do hrsti. Borůvky se mi rozplývaly na jazyku a já si olizovala i prsty, jaký jsem měla hlad. Moje matka by mě za to seřvala, ale teď mi to bylo jedno. Měla jsem opravdu velký hlad. Chybí mi moji sourozenci, Amanda i Alex s Gabem. Chybí mi můj domov.

Je už noc a já tu znovu mrznu u jehličnanu. Slzy mi tečou proudem a naříkám. Chci být mrtvá, než toto prožívat. Je to příšerné.
Uprostřed noci, mě probudí kroky, které se ke mně přibližují. Jsou slyšet intenzivněji a intenzivněji. Ať je to prosím jen srnka, která mi neublíží. Prosím, ať to není divoké prase. Začnu se klepat strachy a raději ani nedýchám.
„Jaxone doleva, Viktore doprava a já jdu rovně. Musíme jí najít." Ozve se chraplavý hlas. Musí to být nějaký mladý muž. Co když jsou to otcovi nepřátelé, kteří vědí, že jsem nezvěstná? Teď bych si spíš přála, aby to bylo divoké prase, než nějaký člověk.
„Ell!" Zakřičí znovu jeden a ten samý hlas. Bože, kdo by to mohl být? Neozývám se, nedýchám, nehýbám se. Jenže ty kroky se stále a stále přibližují. Najde mě, odnese, znásilní a zabije. Bože! Já nechci takto zemřít. Prosím, ne.
„Ell?" Zjeví se přede mnou svalnatý muž. Může mu být tak 25 let, víc ne.
„Prosím. Nezabíjejte mě." Zaprosím a modlím se, aby to byl jen sen. Jenže není, protože jsem se štípla a nepomohlo to.
„Nejdu tě zabít." Natáhne ke mně obě své ruce. Nejistě do jeho dlaních položím ty své a postavím se na nohy, které jsou ztuhlé zimou, která zde v lese panovala každou noc, kdy jsem tu přespávala opřená o kmeny stromů.
„Tady máš moji bundu, aby ti nebyla zima." Podá mi ten neznámý svou koženou bundu. Hned mě ovane jeho osobitá vůně. Voní nádherně. Voní po kolínské. Bundu jsem s radostí přijmula, protože mi byla opravdu zima.
„Teď mě můžete zabít." Prohlásím.
„Proč?" Zeptá se udiveně.
„nevím."
„Těší mě. Mé jméno Jason McCann. Underboss, budoucí boss." Cože? Tohle je můj budoucí manžel? Takže to nebude nějaký obezní děděk, který bude mít oplizlé kecy?
Sakra! Proč se s ním musím seznamovat právě teď? Jsem hladová, promrzlá a kdyby mě matka viděla jak vypadám, tak by se za mě styděla. Dokonce se za sebe stydím i já, peorože smrdím. Fuj!
„Eleanora Black, ale to už jistě víš." Moc mu do tváře nevidím, protože zde panuje samá tma.
„Vezmu tě domů, dobře?" Optá se.
„Ano, prosím." Snažím se mluvit slušně, ale nejraději bych teď křičela, jak až moc jsem naštvaná. Takto jsem se opravdu nechtěla seznamovat.
Ujdeme pár kroků a na mě opět padne únava.
„Jsem unavená." Zamrmlám potichu. Určitě mě nemohl slyšet, ale slyšel. Sehne se a vezmě mě do náruče jako princeznu. Ruce si obmotám kolem jeho krku a hlavu si pložím na jeho rameno. Na nic nemyslím a hned se ponořím do říše snů.

Do mých očí prosvítají skrz žaluzie sluneční paprsky. Pomalu otevřu oči, ale hned je taky zavřu. Moc světla. Zkusím to znovu a porozhlédnu se po pokoji. Jsem v mém pokoji, který je sladěn do mé oblíbené starorůžové barvy a ležím na své pohodlné manželské posteli.
Snažím se vzpomenout, co se stalo, ale mám v hlavě jen útržky.
Strom, má únava, zima, kroky, Jason, seznámení, jeho bunda, náruč, tma.

Do pokoje vejde Amanda a usměje se na mě.
„Konečně jsi zpět Ell. Měla jsem o tebe veliký strach. Kam jsi to probůh běžela děvenko moje?" Pohladí mě po hlavě. Amanda je už postarší paní. Je jí 57 let. Vlasy má stažené do drdolu a na sobě má svou modrou uniformu se zástěrou.
„Taky tě ráda vidím, ani nevíš, jak moc se mi stýskalo. Musela jsem pryč z tohoto domu, ale neměla jsem v plánu, že bych se mohla ztratit."
„Tvůj otec je velmi naštvaný a tvoje matka též. Hned druhý den, co si zmizela, a otec tě nemohl najít, tak zavolal panu McCannovi. On, jeho syn a další jeho muži přiletěli hned ten den a pomáhali tě hledat. Nakonec tě našel samotný Jason. Když s tebou přišel v náruči a ty jsi vypadala jako bys byla mrtvá, tak tě otec hned chtěl zavřít do sklepa, za trest. Jasonovi se to vůbec nelíbilo. Díky němu nejsi ve sklepě, ale ve svém pokoji. Měla bys mu pak poděkovat. Je to velmi milý hoch, hned na pohled jde z něj sice strach, ale jde vidět, že se o tebe dobře postará a nebudeš v Chicagu nic postrádat." Pousměje se na mě Amanda. Až teď si všimnu, že v rukou drží podnos, kde se nacházejí palačinky s ovocem a šálek horkého čaje, ze kterého se stále kouří. Nepříjemně mi zakručí v břichu.
„Tady má někdo hlad." Zasměje se Amanda. Jak moc mi chyběla. „Až to sníš, tak si dej sprchu a uprav se. Máš pak přijít za otcem do jeho pracovny. Neboj se, bude to dobrý." Uklidní mě, hned jak vidím můj obličej plný strachu. Teď už mě určitě samotný Jason nezachrání. Budu se s otcem muset vypořádat sama.
Amanda položí tác s jídlem na mou postel a já se oblíznu. Vypadá to lahodně. Amanda je ta nejlepší kuchařka. Škoda, že nebude semnou v Chicagu. Zavrtím hlavou nad touto myšlenkou a přesunu svůj zrak zpět na tác.
„Děkuji." Řeknu Amndě, než opustí můj pokoj a hned se pustím do lahodných palačinek. Nemám teď čas přemýšlet nad tím, co mi otec udělá, protože mám obrovský hlad.