Nenávidím Tě, Wolfharde 2

40.

,,Tamara přežila! Její rodiče na tebe čekají v autě, aby tě vzali do nemocnice" objala mě šťastně máma.

Nebyl jsem v našem domě (kde s Tamarou bydlím) potřeboval jsem u sebe někoho. To bych v našem domě neměl.

Mámu nenávidím, ale teď jsem ji potřeboval.

Rychle jsem si sebral telefon ze stolu a běžel po schodech do auta Andersonových.

Rychle nastartovali a jeli jsme, co nejrychleji do nemocnice.

Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím.

Už jsme běželi k Tamaře do pokoje, ale zastavil nás doktor.

,,Ještě musíte počkat, až se probudí" usmál se na nás a vedl nás na židle, aby jsme si sedli.

Byl jsem trochu naštvaný, protože už jsem ji potřeboval vidět.

Asi po 2 hodinách nudnýho čekání nás pustil dovnitř.

Nejprve tam šli její rodiče a já už se klepal štěstím. Štěstím, že přežila.

Šel jsem za Tamarou a hned jak jsem ji uviděl jsem se od ucha k uchu usmál.

,,Ahoj" řekla chraplavým hlasem.

,,Chyběla jsi mi" hned jsem k ní přiběhl a dal ji jemnou pusu na čelo.

,,Miluju tě" usmála se.

Furt byla taková bledá. Měla stále velké fialové kruhy pod očima.

,,Ani nevíš, jak já tebe" ucítil jsem, jak mi teče slza po tváři.

,,Proč pláčeš?" chytla mě za ruku.

,,Protože jsem hrozně moc rád, že jsi přežila" zasmál jsem se a utřel si slzy.