Nenávidím Tě, Wolfharde 2

21.

Musíš si tu písničku zapnout!

Zazvonila jsem celá ubrečená s nadějí, že otevře. Neotevřel. Zazvonila jsem ještě jednou a stále nic.

Rozhodla jsem se, že Simonovi zavolám.

,,Simone kde jsi? Zvoním tady na tebe a nikdo neotevírá" brečela jsem do telefonu.

,,Tami nejsem doma. Jsem s rodinou u příbuzných, co se děje?" zeptal se do telefonu ustaraně.

,,Řekla jsem mu to. Řekla jsem to Finnovi a..a on na mě začal hrozně křičet a začal fackovat" fňukala jsem do telefonu. Doufala jsem, že mi bylo aspoň trochu rozumět.

,,Pane bože Tamaro! Ani nevíš jak moc bych ti teď rád pomohl, ale musím tu zůstat" řekl smutně do telefonu.

,,Dobře, tak ahoj" řekla jsem zklamaně a típla hovor.

Rozhodla jsem se, že půjdu do drogerie a koupím si nějaký make-up, aby mi nebyly vidět otisky rukou na tvářích, až přijdu domů.

Prodavačky jsem se zeptala, zda si ho tam nemůžu rovnou dát, protože tam měli zrcadlo.
Souhlasila.

Když už jsem byla v podstatě nalíčená, tak jsem se rozhodla jít domů.

Odemkla jsem dveře od domu a slyšela smích.

Byla tam teta se svou dcerou jménem Octavia.

,,Jé ahoj Tamaro!" přiběhla ke mně 8 létá Octavia.

Octavia je jako má sestra. Často jsem jí hlídala a oblíbila jsem si ji.

Pozdravila jsem je a se smutnou naládou chvátala do pokoje.

Octavia šla přímo zamnou, ale já ji s nezájmem zabouchla před nosem dveře.

Bylo těžký předstírat, že se nic nestalo..

Někdo zaťukal na dveře. Myslela jsem, že je to Octavia, ale byla to moje máma.

,,Tam vypadáš, jakoby se něco stalo" sedla si ke mně na postel.

,,Nestalo se nic. Jsem jenom nějaká unavená" falešně jsem se zasmála.

,,To je dobře, protože potřebuji, aby jsi týden pohlídala Octavii" usmála se na mě.

,,Ale mami! To je poslední týden prázdnin! A proč ji mám hlídat? To jako zase někam jedete?" vykřikla jsem.

,,Ano. A stejně jsi říkala, že budeš trávit celé prázdniny s Finnem" zamračila se.

,,J..jo..jo říkala" usmála jsem se.

,,Tak ji pohlídej s nim" zvedla se z postele a odešla z pokoje.

,,A zavírat dveře bude jako kdo!" řekla jsem naštvaně.

Vzala jsem si telefon a projížděla Instagram, ale z ničeho nic mi zavolal Finn.

,,Prosím?" řekla jsem. ,,Sraz u jezera na lavičce" típl hovor.

Začalo mi bít srdce. Bála jsem se. Bála jsem se, co mi chce říct nebo proč se chce vlastně sejít.

Vzala jsem si černou bundu a šla po schodech.

,,Kam jdeš Tamii" objala mě Octavia. ,,Jdu se na chvíli projít" zasmála jsem se. ,,Můžu jít s tebou ?" usmála se. ,,Ne. Jdu s kamarádama" pohladila jsem ji po vlasech a běžela ke dveřím. ,,Tamaro! Buď co nejdříve doma, protože my za chvíli odjížíme a hlídáš už dnes!" chytla mě máma za zápěstí. ,,Jo bože" protočila jsem očima a odešla.

Už z dálky jsem ho viděla sedět na tý lavičce.

Sedla jsem si vedle něho a koukala do jezera.

Asi 5 minut bylo pouhé ticho.

,,Tamaro je-" otočil se na mě.

Bylo mi jasný, co chce říct. Neudržela jsem se a silně jsem se rozbrečela.

,,Proč brečíš?" zamračil se. ,,Když já nechci, aby byl konec" řekla jsem s brekem.

,,Ale prosim tě" objal mě. ,,Nerozcházím se s tebou. Chci si dát pouze pauzu" zasmál se.

,,Miluju tě Finne a nikdy jsem ti tohle udělat nechtěla." šeptla jsem v objetí.