Nenávidím Tě, Wolfharde 2

50.

Nemohl jsem uvěřit, že se vážně zabila.

Když mi to řekli, tak jsem si myslel, že se každou chvíli zhroutim.

Viděl jsem ji. Byl jsem u toho, když skočila dolů.

Měl jsem takovou chuť skočit pod vlak, pod auto. Udělat cokoliv, abych nemusel žít.

Můžu za to já. Můžu za to kurva já!
Řval jsem na ni! Řekl jsem ji, že žádný dítě nechci a nazval jsem ji krávou! Je to moje vina, že je mrtvá. Moje!

Přišel jsem domů a sebral si ze šuplíku krabičku žiletek. Jednu jsem vytáhnul a šel do koupelny.

Napustil jsem si plnou vanu vody, vlezl si do ní a chvíli tam jen tak ležel. Přemýšlel jsem nad vším, co se stalo.

,,Všechno co tvořím je jenom chaos" šeptl jsem a podřezal si žíly.

Pak už jsem jen pomalu umíral a voda nabírala červenou barvu.

,,Kurva do prdele!" zakřičel jsem a vyletěl z gauče.

Byl to sen! Byl to jenom sen!

Probudil jsem se z hrozného snu celý propocený a ubrečený.

Rozhodl jsem se, že se jen přece půjdu radši na Tamaru podívat.

,,Okno zavřený, Tamara spí. Díky bohu" šeptl jsem a šel zpátky do obýváku.

Už jsem nemohl usnout. Ani jsem už raději nechtěl.