My Idol

Ano?

Pohled Kim:

V té chvíli jakoby mi hlavou projelo stádo divokých koní a já náhle zapomněla, jak se jmenuju, odkud sem a...Sakra, jakže se to mluví? Myslela jsem, že to přece umím od batolecího věku, tak proč teď, u všech svatých, nedokážu prostě otevřít pusu a odpovědět? 
Zírala jsem na Justina, klečícího přede mnou. Na ten nádherný diamantový prsten, přesně takový, o jakém jsem vždycky snila. 
A jak se tak ticho mezi mnou a Justinem prohlubovalo, mizel pryč i úsměv, hrající do té chvíle na jeho tváři:,,Kim je všechno...."

Nestihne dopovědět ani slovo, z očí se mi derou slzy. Tohle není štěstí ani smutek. Tohle je všechna ta zbabělost, zmatenost a naprosté zoufalství z toho všeho, co se teď kolem mě dělo. 
Jay vstává z písku, krabičku na něm nechává ležet a já cítím jeho paže, jak mě ovíjejí tím nejláskyplnějším způsobem.

,,Kim, jsem u tebe." šeptá mi tiše do ucha, ,,Nebreč, nechtěl jsem tě vylekat."
,,Nevylekal jsi.", řeknu mezi vzlyky. ,,To jen....Tohle všechno si nezasloužím. Ty a tvoje láska, to jak se o mně staráš a já...Jsem tak hloupá..."
,,Nejsi hloupá."přeruší mě rázně. ,,Naprosto chápu, že nevíš, jak odpovědět. Vlastně jsem tvoje ano hned teď a tady ani nečekal. Kim..."
Pohlédne mi do uslzených očí a já přestávám brečet:,,Máš kolik času chceš. Čekal jsem na někoho, jako jsi ty, celej život. Chvíli ještě vydržím."

Vydechnu a snažím se ze sebe dostat všechen ten neznámý pocit:,,Děkuju,"
Chvíli mě tam ještě objímá a já si užívám ten kontakt. Jeho vůni, dech. Ten rytmus mě uklidňuje. Je to jako sledovat něco hypnotického, ale vlastně to nesledovat.

,,Půjdeme?"zeptá se s úsměvem a já přikývnu. 
Jay se ještě natáhl na zem pro tu krabičku a kytaru a pak jsme spolu šli k hotelu. 

Chtěla jsem tu noc spát u něj. O nic se nepokoušel, vlastně by to bylo i dost divný, po tom všem, co se stalo. Jen tak jsme vedle sebe leželi, on mě držel za ruku a i přes to, že jsem měla zavřené oči, cítíla jsem jeho pohled upřeně zírající na mě. Jak ráda bych ten pohled opětovala. Jenže jsem to nedokázala. Z nějakého důvodu jsem prostě nedokázala koukat do těch hnědých očí, které mě vždycky tak klidňovaly jistým ujištěním, že na nic na světě nejsem sama. 
Někdo by si teď mohl myslet, že si Justina dost nevážím, ale považte... Pár hodin zpět ještě zapíral, že spolu něco máme. Já vím, říkali jsme, že to nikde nebudeme vytrubovat, ale... V té chvíli jsem se prostě cítila jako něco nežádoucího. Byla jsem z něj, z toho všeho, tak zmatená. 

Když se mi konečně podařilo trochu přestat přemýšlet, usnula jsem. Justin mě stále držel za ruku. 

Když jsem se druhý den ráno probudila, Justina jsem nikde neviděla. Zprvu mě to vylekalo, jelikož bylo teprve sedm hodin ráno, ale pak jsem našla na nočním stolku vzkaz:

Dobré ráno,

Šel jsem si zaběhat, sejdeme se na snídani. Miluju tě.

Položila jsem papírek zpátky na stůl a rozhodla se chvíli přemýšlet. Když se na to podívám teď zpětně, nebyl to moc dobrý plán. Po ránu totiž nejsem zrovna Einstein, tento prostý fakt jsem ale ignorovala a zopakovala si fakta. Co pro mě v té chvíli bylo nejhorší, byla skutečnost, že jsem to nemohla (anebo spíš nedokázala) s někým probrat. Abby byla daleko a i přes to, že bych to mohla říct Demi, z nějakého důvodu jsem tuhle věc prostě chtěla nechat v sobě. Sama si teď říkám, jestli ty nálady a to všechno není jen důsledek špatného počasí nebo....A pak mi to došlo.

Okamžitě jsem vstala a šla zkontrolovat kalendář. Zuřivě jsem otáčela jeho stránkami a kousla se do rtu tak moc, že jsem si kůži na něm prokousla a tekla mi krev. Nicméně to jsem v té chvíli ignorovala, byla to zatím moje poslední starost. 

U snídaně jsem seděla jako tělo bez duše. Vůbec jsem neměla chuť do jídla. Mého stavu si všimla i Demi. 
,,Kim, děje se něco?"ustaraně na mě pohlédla, ,,Jsi strašně bledá."

,,J-jsem v pohodě."vysoukám ze sebe, ,,Jen mi včera asi jen něco nesedlo."

Tu se objevuje Justin. Dává mi pusu na tvář. 
,,Ahoj bando."usměje se zářivě na Nicka, Lauru a Demi a jeho pohled pak znovu klesá ke mně.

,,Mám hlad, že bych sežral i pečený sele."konstatuje. 

Nick se zasměje:,,Oh, neříkej? To ti Kim včera večer nestačila."

Všichni u stolu se začnou smát, kromě mě. 

,,Co je?"směje se Nick, když po něm Justin hodí drobek od chleba. ,,Však jsme slyšeli, jak jde večer k tobě do pokoje."

,,Nechtěj vědět, co jsem já slyšela z tvého pokoje, Jonasi."mrkne Demi a osazenstvo stolu znovu propuká ve smích. 

,,Kim, je všechno v pořádku?"Justin mě chytí za ruku, já ho ale odtáhnu.

,,Jsem v pohodě."řeknu. ,,Když mě teď omluvíte, půjdu zavolat Abby."

Po těch slovech vstávám od stolu. Nemusím se ani otáčet, abych věděla, že Justin si to míří za mnou. 

,,Je to kvůli tomu včerejšku?"ptá se s tím svým štěněčím výrazem. ,,Nechci na tebe tlačit, chápu, jestli řekneš ne a...."

,,Justine dost!"vyjedu po něm. ,,Chci si jít jen zavolat, můžeš mě, prosím nechat být?"

Kouká na mě úplně bez výrazu a v momentě, kdy se otáčí a odchází pryč mi dochází, že jsem to přehnala. Náhle cítím slzy deroucí se z útrob mých slzných kanálků a s brekem zapadám do hotelového pokoje, aniž bych za sebou zamkla. 

Brečím tam přibližně tak pět minut, když se na dveře ozve tichounké zaklepání.

,,Kim, jsi tam?"ozve se Demi. 

,,Ne."řeknu mezi vzlyky. 

Demi vchází dovnitř a já cítím, že si sedá na postel. 

,,Zlato, svěř se mi."rukou mě hladí po zádech, já pořád brečím s hlavou v polštářích, přejíce si, abych už konečně umřela. 

,,Vím, že je to teď těžký, ty a Jay a to všechno."

Mezi námi je ticho. 

,,Musíš být silná."
Nepřestává mě hladit po zádech a já stále cítím horké slzy, jak mi stékají po obličeji. 
Tu pomalu zvedám hlavu a sedám si na postel vedle Demi. Kouknu jí do očí a s naprosto zuboženým výrazem vyhrknu:,,Jsem těhotná."