Proč? Proč Já? [DOKONČENO]

3

Další ráno mě vzbudili houkačky a Matýskuv pláč. Byla to policie. Já šla pro Matýska a pak jsem šla otevřít. Byli tam dva policisté jeden mladý a ten druhý o trochu starší.
"Dobrý den" řekla jsem " dobrý den jste slečna Isabel Rakoninová?"zeptal se jeden z policistů a já nevěda jestli mám lhát a nebo ne. Jelikož mě maminka učila že mám říkat vždy pravdu tak jsem povpravdě se slzami odpověděla "ano, ale prosím neodvážejte mě k otci namá mě a bratra rád bojíme se ho. To radši do dětského domova, nebo mě nechte tady. Prosím" řekla jsem a oni pochopili že doopravdy nebude něco v pořádku. "Kdo tu bydlí?" zeptal seile jeden z nich." má babička a moje matka" řekla jsem a stále jsem brečela a Matýsek se taky rozplakal. Já se ho snažila utišit. Babička z mamkou zaslechli náš pláč a obě přiběhli. "Dobrý den" řekli obě ne ráz. "Dobrý den. Mohli bychom si promluvit s vámi a mladou slečnou?" řekl ten mladý. "Jistě" řekla babička. Mamka si vzala Matýska, který se u ní hned uklidnil. A mě z babičkou odvezli ba stanici. Ale nejdříve nás nechali převléct z pižama. Tam mě přivedli do nějaké místnosti kde byla paní a vyzvala mě, abych vztoupila a sedla si. Já jí poděkovala a vztoupila jsem jeden policista si tu paní nachvíli zavolala a zdělil jí co se mi stalo a oč se tu jedná. Paní přišla a představila se "ahoj já jsem Iva Strakatá a pracuju jako sociální pracovnice." řekla a já se ze slušnosti také představila. Pak jsme sivpovídali o tom co se dělo doma a ve škole a o tom kde bych chtěla bydlet a o bratrovi jsme si taky povídali. Když mě paní pustila pryč, zavolali si babičku a sdělili jí že jí a mámě svěřují mě a Matýska do péče. S tím že za nás bude táta platit alimenty musí nám přivíst věci, postele a odhlásit śkolu. Babička měla radost. Ten hodný policista nás odvezl spátky. A zavolal otci a počkal, až přiveze naše věci. Babička mu zatím udělala kafe a zákusek k tomu. Měli jsme všichni obrovskou radost. Táta přijel a já měla strach, ale moc dobře jsem věděla že na mě bemůže sáhnout, když je tu ten policista. On měl amutný výraz a řekl mi "Isabel je mi to líto, ale Olívie dnes zemřela." já ztuhla. A začala lapat po dechu. "Cože!" vykřikla jsem. "Je mi to líto." řekl a odjel. Mě se podlomila kolena a spadla jsem na zem. Babička ke mě doběhla. Vůbec jsem nedýchala.
Po chvíli jsem se rozbrečela. A běžela dovnitř a zamkla se v koupelně. "Proč? Proč jsi mě tu nechala? Slyšíš mě?" křičela jsem přes slzy. Máma a babička bouchali na dveře. Chtěli se ke mě dostat. "Izabel otevři prosím chci ti pomoct ale když mě nepustíš tak ti nepomohu." řekla babička a já jí odemkla a objala jí se slzami, velkými jako hrachy. "Byla to moje nejlepší kamarádka" řekla jsem. A celý den probrečela.