Proč? Proč Já? [DOKONČENO]

48

Byla jsem v nějaké tmavé místnosti. "Haló" zavolala jsem. Nikdo tam nebyl. Najednou se rozsvítilo světlo. Byli tam troje dveře. Zkusila jsem první, ale byli zamčené. To samé i ty druhé. Zpomalu jsem šla k těm posledním dveřím. Chytla jsem za kliku. "Vida jsou odemčené" řekla jsem si pro sebe. Pomalu jsem je otevřela a vešla dovnitř. "Mamí" začal někdo křičet. Otočila jsem se. Byli to Matýsek s Oli. Vletěli mi do náruče. Měli uplakané očí. Pořádně jsem he objala. "Jste v pořádku?" A kde jsou ostatní?" Vyptávala jsem se. "Nevíme" odpověděla Oli a začala plakat. "Dobrý broučku neboj jsem u tebe" snažila jsem se ji uklidnit. "Pojďte jdeme je najít." Řekla jsem a zvedla se. Oba mě chytli. Každý za jednu ruku. Vyšli jsme dveřmi, kterými jsen já vešla. Zkusila jsem jiné dveře. Ty uprostřed byli stále zamčené. Ale ty první byli už odemčené. "Děti půjdu první až vám řeknu půjdete za mnou ano" řekla jsem rozhodnutě. Jen kývly na souhlas. Pomalu jsem otevřela. A vešla dovnitř. Byla tam tma. "Alexi, Maxi, Sofi, Terezko Domčo jste tu?" "Izi? Jsi to ty?" Ozvalo se. "Alexi?" Vypískla jsem a běžela za hlasem. Už jsem ho viděla. Rozběhl se na proti. Skočila jsem mu do náruče. Najednou se rozsvítilo. Viděla jsem svou malou Sofi. Která spokojeně spinkala. Běžela jsem k ní. Opatrně jsem si jí vzala. "Děti pojďte sem" zavolala jsem na ně. Oli skočila po Alexovi. Měla ho hodně ráda. On jí chytil a přitiskl k sobě. "Jste v pořádku?" Zeptal se nás. Kývli jsme na souhlas. Vyšli jsme a zlusili ty prostřední dveře. Už byli odemčeny Otevřela jsem " počkejte tu, půjdu první a zkontroluju to pak zavolám" Řekla jsem a chtěla vejít do dveří. "Počkej půjdu já" řekl Alex. "No to teda ne! Ty budeš tady v bezpečí. Pokud tam něco nebezpečného bude schytám to já. Na bolest jsem zvyklá. Nechci aby se ti něco stalo. Na to tě moc miluju!" Řekla jsem a políbila ho " Izi prosím nech mě tam jít. Chci aby jsi byla ty v bezpečí." Řekl prosebně "Promiň ale ne. Tohle je na mě." Řekla jsem a šla pomalu dovnitř. Zase tam byla tma. "Haló" zavolala jsem "Mami?" Ozvalo se " Maxi jsi to ty?" Zakřičela jsem. " jo kde jsi? Mám strach" řekl. "Stůj půjdu tě hledat" zavolala jsem. Šla jsem rovně a kolem sebe pořád machála rukama. A nohou jsem pomalu předšlapovala abych si byla jistá že tam není nějaká díra. Najednou se zase rozsvítilo byla jsem oslepená a začala couvat. Byla tam ale díra a já do ní spadla. Naštěstí jsem se stihla chytit kraje "pomoc!" Zařvala jsem. Nikdo nic. Snažila jsem se vyšplhat nahoru ale marně. Bylo to moc kluzké. Když jsem to pomalu začla vzdávat přiběhl Alex. "Alexi pomoz mi prosím" řekla jsem zoufale. Podal mi ruku. Já mu z posledních sil podala svou, ale jak se moje ruka přiblížila k té jeho ruku dal pryč. " a proč bych to jako dělal?" Řekl a dupl mi naruku. Já to už nevydržela a pustila se.
Otevřela jsem oči. Ležela jsem v nemocnici. Nemohla jsem pohnout hlavou. Tak jsem si sedla. Začala se mi motat hlava co jediné co jsem viděla byla postel kde ležel.....Alex. Kde jsou děti?! Začla jsem vyvádet. Rychle jsem si stoupla. Zamotala,se mi hlava a spadla jsem na zem. Přišla sestra. "Paní co to děláte?" Zeptala se "kde jsou moje děti? Musím je najít. Bouračka. "Sen. Max zůstal tam." Mektala jsem tam. "Chcete za dětmi?" Zeptala se "jo chci" řekla jsem a pokoušela se zvednout. Nešlo to. Sestra mi pomohla a,posadila mě na lůžko. Přišla s vozíkem. Super tam jsem dlouho nebyla úžasný. Fuck you. Vlezla jsem na vozíček. Vyvezla mě z pokoje a vezla na sesternu. Byli tam všichni až na Oli. "Kde je Oli?" Zeptala jsem se. "Je u pana doktora zachvíli jí přivedou. Ale půjde asi rovnou k vám na pokoj ta její rána byla ošklivá" Řekla sestřička. Začala jsem plakat. Matýsek běžel ke mě a objal mě. "Maminko neplakej prosím" řekl smutným hláskem. "Miminko ty pláčeš?" ozvalo se. " cítila jsem další dotek koukla jsem se. Byla to moje holčička. "Jsi v pořádku princezno?" Zeptala jsem se ji? Kývla hlavou. Moc jsem jí neviděla. Byla na lehátku, které bylo víš jak já. Lehátko se pomalu dalo do pohybu. Odvážejí ji na pokoj. Pak jsem se dala do pohybu i já. Zase mě vezli na pokoj. A co děti? Nemůžu je tam nechat samotné! Zvedla jsem se z vozíčku. Věděla jsem že spadnu, ale bylo mi to jedno. Rozběhla jsem se k nim. Po chvíli jsem začala padat. Když jsem spadla byla jsem těsně u nich. Svůj pád jsem neštěstí zpomalila rukama. Sestřička se za mnou rozběhla. " Co to zase děláte?" Zeptala se. "Bez dětí nikam nejdu!" Řekla jsem a pomalu se začala zvedat. Když jsem konečně stála. Snažila jsem se držet balanc a nespadnout. "Dobře děti půjdou s-námi, ale sedněte si na ten vozíček" Řekla sestřička už poměrně v klidu a přesunula ke mě vozíček. Sedla jsem si. Děti šli ke mě. Max celou dobu držel Sofi. "Maxi dej mi ji, vždyť je těžká" řekla jsem mu. On mi ji mlčky podal. Jediné co si pamatuju je, že do nás nabouralo auto. Nic víc nevím. Byli jsme u pokoje. "Počkejte tu pak vás pustím dál"řekla sestřička a,zajela dovnitř. Legrace je, že já měla stále Sofi v náruči. Tak že když jsem měla z vozíčku přelézt na postel bylo to těžší. Ale zvládla jsem to. Oli byla vedle mě z leva a Alex z prava. Přiběhli děti a hned si začali obsazovat postele. Matýsek s Maxem si vzali uprostřed, tu na proti mě. Domča a Terka si vzali tu na proti Alexovi. Já položila Sofi vedle mě. A pomalu usínala