Včera jsme usnuli brzo, taky že Sofi brzo vstávala. Ve 3 ráno! Ale nedivím se. Taky bych už dýl nespala. Rozsvítila jsem a vzala si Sofi. Očkem jsem koukla na její ránu na hlavě. Vypadala dobře. Carlos a Olívie mě včera naštvali. Ne aby něco udělaly ona čumí do mobilu a druhej jen čumí. Chovala jsem Sofi a povídala si s ní. Na to že je tak malá jsem jí i něco rozuměla. Je kouzelná, je MOJE! Nikdy bych jí nikomu na světě nadala. Bude u mě. A nechci aby měla stejné dětství jako já. To doopravdy ne. Čas ubíhal celkem rychle. Než jsem se nadála bylo šest. Přišel doktor. Koukl se jí na ránu a usmál se. "Vypadá to že vás budu moc pustit domů" řekl. Usmála jsem se ale po chvíli můj úsměv zkameněl. Sedl si na postel "děje se něco?" Zeptal se "ne nic, jen mám strach😰" řekla jsem. "Z čeho" zeptal se doktor. " mám strach o malou" řekla jsem. "Tak to chápu. Sám mám děti a dal bych za ně první poslední." Řekl " jak jsou staré?" Zeptala jsem se "jeden a pět let. Jsem na ně same. Jejich matka od nás utekla a pustila se do drog" řekl smutně. "To mě mrzí, kde vůbec jsou?" Zeptala jsem se " Mám chůvu,je sice drahá, ale co bych pro ně neudělal?" Řekl "kolik máte děti?" Zeptal se " tahle je jediná moje jinak mám ještě tři v péči" řekla jsem on jen vykulil oči. " nechcete se dneska stavit s dětmi? Zeptal se "jo proč ne?"odpověděla jsem z úsměvem na tváři. "Jo já jsem Izabella" představila jsem se "já jsem Alex, těší mě" řekl a potřásl mi rukou. "Tak ve tři u mě?" Zeptal se." Ve tři u tebe" odpověděla jsem. Když odešel vzala jsem Sofi a telefón. Zavolala jsem babičce, aby vyzvedla děti a přijela pro mě. Mi jsme se ustrojili a šli čekat ven. Celkem foukalo. Po chvíli přijela babička já si sedla do předu a Sofi jsem držela v náručí. Koukala jsem dozadu děti byli spokojené a připoutáné. "Mám pocit že můj vztah s Carlosem už moc dlouho nevydrží."řekla jsem "proč si to myslíš?" Zeptala se babička "Bere vše na lehkou váhu je mu vše jedno a potom co mě podvedl se s ním necítím zrovna nejlépe. To samí i Oli. Ty dva moc nemusím" řekla jsem. Babička nestihla odpovědět byly jsme doma. Vystoupila jsem se Sofi a otevřela dětem dveře. Postupně vystoupily ven a rozběhli se na zahradu. Já koukla nervózně Sofi na ránu. Za týden ty měli vytahovat ty stehy. Rána byla v pořádku. Šla jsem dovnitř. Ve dveří stála mamko. "Ahoj" řekla jsem. "Ahoj" odpověděla. "Můžeme si promluvit?" Zeptala se. Přikývla jsem. Tohle vždycky znamenalo něco špatného. VŽDYCKY! Šla jsem za ní. "Ano?" Zeptala jsem se a sedla si na křeslo. Sofi jsem měla pořád u sebe. Musím na ní dávat větší pozor. "Jakto že má malá ma hlavě pět stehů?"zeptala se nechtělo se mi to rozebírat tak jsem řekla "jestli si myslíš že jsem špatná matka podívej se na sebe. Opustila si nás když jsme byli malí. Moc dobře jsi věděla co ke táta zač a že se o nás nepostará. A i když jsi ti věděla si se nevrátila. Nechala jsi nás odkázamé sami na sebe. Kdyby nebylo mě bůh vi co by bylo s Matýskem!" Vykulila oči."tak proč jsi mě ty nešla hledat? Ani nevíš jak moc jsem chtěla jít za vámi" řekla naštvaně a odešla. Šla jsem za dětmi. Sofi jsem položila do kočárku a uspala jí venku na sluníčku. Pak jsem se věnovala dětem. Je mi jedno co si myslí. Byli dvě hodiny odpoledne. Ustrojila jsem slušně děti a šli jsme. Nikomu jsem neřekla kam jdeme, prostě jsme šli. Těšila jsem se na něj. Byl milí. Došli jsme k jeho domu. Nebyl daleko. Naopak. Byl blízko. Zazvonila jsem na zvonek jak mi řekl, ale nic. Koukla jsem se kolik je hodin. Půl třetí. Počkám do tří třeba se mu to v práci prodloužilo. Taky že ano. Po deseti minutách. "Ahoj, promiň musel jem se zdržet v práci. Ambulance se mi trochu protáhla." Řekl a poškrábal se na hlavě. "V pořádku nemohl jsi za to" řekla jsem a ucilila se. Pustil nás dovnitř jeho bytu. Už za dveřmi byl slyšet dětský smích. Když jsme vešli bylo nádherně uklizeno. Vše mělo své místo. Tak to má být. Svlékla jsem si bundu a on jako gentleman mi ji pověsil. Svlékla jsem bundy i dětem. Tedy až na Maxe, ten musí sám. Zavedl nás do obýváku. "Poraďte se" řekl a odešel. Sedli jsme si na pohovku. Matýsek vedle mě Sofi ke mě a Oli taky vedle mě. Když přišel nesl bonbóny. Každému z dětí dal jedny. "Dáš si kafe, nebo čaj?" Zeptal se "jesli bych mohla tak čaj" odpověděla jsem nejistě. "Dobře" řekl a odběhl do kuchyně. Zvedla jsem se a šla za ním. "Chceš pomoc?" Zeptala jsem se ho. "Ne, to je dobrý" řekl "jak myslíš "s těmito slovy jsem šla zpátky do obýváku k dětem. Sedla jsem si a zase si vzala Sofi. Usla. Nemohla jsem se hnout. Přišel a nesl čaj a kafe pro něj. Povídali jsme si a když se začalo stmívat šli jsme domů. Vyprovodil nás i z jeho dětmi. U domu jsme ce objaly a on zmizel vee tmě. Stála jsem tam tak pod lampou a vzpomínala na dnešní den a hlavně na něj😍. Šla jsem k domu a ještě se ohlédla jestli ho neuvidím i když jsem věděla že je pryč😭. Vešla jsem do domu a šla uložit děti. Pak jsem se šla vysprchovat a spát. Ještě než jsem usla myslela jsem na něj