Proč? Proč Já? [DOKONČENO]

35

Probudil mě pláč Sofi. Šla jsem k ní a nakojila ji. Během chvíle zase usnula. Koukala jsem na Carlose a vypadalo že za chvíli otevře oči. Tak jsem si k němu sedla. Po půl hodině sezení jsem to vzdala když v tom pohl rukou.
Nadějně jsem sena něj koukala a otevřel oči. Měla jsem radost. A začla jsem radostí brečet "víš kdo jsem?" Zeptala jsem se "ano jsi Izi" řekl a usmál se chtěl si sednout"ne ne ne lež" řekla jsem lehl si "chceš se napít?" Zeptala jsem se. "Jo" řekl tak jsem mu podala pití a pomahla mu sednout si. "Někoho bych ti chtěla ukázat" řekla jsem a šla pro Sofi. Opatrně jsem ji vzala a šla s ní ke Carlosovi. "To je tvá dcera " řekla jsem nadšeně "je nádherná" řekl a dal mi pusu "chceš si ji pochovat?"zeptala jsem se "jo" řekl a vzal si jí chvíli si ji choval. A pak mi ji dal. "Dej jí do postele ať se vyspí" řekl. Když jsem ji chtěla položit někdo zaklepal otevřela jsem a byl tam doktor. Pustila jsem ho dál. " Kontrola"řekl milé a zkontroloval Carlose a pak přišel jiný a ten kontroloval mě se Sofi. Když odešli položila jsem ji a lehla jsem si k ní. Carlos zase usnul a já taky.
Asi kolem půlnoci mně vzbudila Sofi. Nakojila jsem jí a přebalila. Nechtěla spát tak jsem si sedla a chovala ji. Hlavně ať nepláče. Po chvíli usnula. Ale já nějako nemohla usnout. Hlavou mi probíhalo všechno za tu poslední dobu. A asi nejvíc mě mrzelo že pro Sofi máme jenom postýlku nic víc.
Až nás pustí tak to budeme muset dokoupit. Takhle jsem asi hodinu přemýšlela a pak jsem usnula. Vzbudila jsem se až ráno. Carlos i Sofi ještě spali. Sedla jsem si a učesala se. Šla jsem na záchod. A pak spátky pořád spali. Tak jsem je nechala spát a vykoukla jsem na chodbu. Bylo to to samé patro kde jsem ležela jako malá. Nic se nezměnilo. Ale kde je Duffy. A támhle je. Běžela jsem za ní. "Je ahoj Izi" řekla mile. "Ahoj Duffy" řekla jsem. "Co tu děláš?" Zhrozila se a já jí naznačila ať jde za mnou. Zavedla jsem ji na pokoj. Pořád spali. "Pšt" řekla jsem a šla se kouknout na Sofi. A vzala jsem si ji."aha už chápu" řekla. Pak jsem koukla na Carlose. Měl monokl přez celou tvář a modřiny na břichu. Bylo mi to líto. Musí ho to hodně bolet. Duffy si ho nakonec taky všimla. Bylo jí to líto. Položila jsem Sofi, ale začla plakat. Tak jsem ji přebalila a nakojila. Mezitím Duffy odešla. "Dneska tě musím vykoupat" řekla jsem jí. Usmála se. A něco žvatlala. Carlos pořád ještě spal.
Jak dlouho bude spát to by mě zajímalo. Asi v osm hodin přišli doktoři a zkontrolovali nás jedem mě a Sofi a druhý Carlose. Asi ho vzbudily jelikož když odešli byl vzhůru. "Dobré ráno" řekla jsem "dobré" řekl. "Jak dlouho jsi vzhůru?"zeptal se "dlouho" pokrčila jsem rameny. "Aha" řekl a usmál se. Sedla jsem si k němu. "Jak je ti" zeptala jsem se ho. "Jde to ale není to nejlepší abych řekl pravdu" odpověděl. " OH aha" řekla jsem rozmrzele. Sedl si a políbil mě. Bylo mi hned líp. "Nebuď smutná" řekl. "Jak nemám být smutná? Kdybych byla neběžela za Matýskem a on mě nechytil, nevěřila bych se mu pak bychom nejeli pro vás a on by ti neublížil" řekla jsem a odešla z pokoje.

Pohled Carlos
"Jak nemám být smutná? Kdybych byla neběžela za Matýskem a on mě nechytil, nevěřila bych se mu pak bychom nejeli pro vás a on by ti neublížil" řekla mi a odešla z pokoje. Vstal jsem a přez všechnu bolest jsem šel za ní. Vyšel jsem na chodbu a ona tam seděla a plakala. "Izi notak, ty za nic nemůžeš" řekl jsem. Ona vstala a řekla "vím že ti asi ublížím ale dělám to aby ti už nikdo kůli mě neublížil... Je konec" řekla a odešla "ne Izi to nedělej. Nechceš aby mi někdo ublížil ale při tom mi tím nejvíc ublížíš ty" řekl jsem a odešel zase do pokoje. Tam jsem si sedl a přemýšlel.

Pohled Izi
Nechci aby se mu něco kůli mě stálo. Miluju ho a vím že on miluje mě ale tohle je moc kůli mě ho málem zabil. Nemůžu takhle už dál. Šla jsem do pokoje jelikož Sofi plakala. "Copak neplač" řekla jsem a pořád jsem u toho trochu vzlykala. Vzala jsem si ji a ona se uklidnila. Koukala na mě svíma modrýma očima. Ach jo byla podobná Carlosovi. "Jsi celá táta" řekla jsem jí. Carlos šel ke mě. "Vážně chceš aby vyrůstala bez táty?" Řekl "ne nechci ale taky nechci aby se ti něco kůli mě stálo" řekla jsem. "Teď mě poslouchej! Ty za nic nemůžeš jsem rád že se ti stýskalo a jsem rád že jsi pro mě přijela. Nevím co bych dělal a navíc bylo to i moje rozhodnutí že pojedu s dětmi s tebou!" Řekl a já na něj jen smutně koukala. Vím že má pravdu, ale fakt mám o něj strach. Ale nechci aby si zase něco chtěl udělat
"Máš pravdu" řekla jsem "takže se se mnou nerozejdeš?" Řekl nadějně. " Ne nerozejdu" řekla jsem a on se rozzářil jako hvězda. Sofi se tomu smála "čemu se ty jako směješ" řekla jsem se smíchem a Carlos se taky začal smát.