Proč? Proč Já? [DOKONČENO]

34

Uplynulo sedm měsíců a Izi ,Carlos, děti a Oli s Verčou byly stále držení v tom domě. Bylo 5. Května

Pohled Izi
Byli jsme pořád drženi v tom domě. Sice jsme se mohli pohybovat po celém domu, ale chybí mi venkovní svět no sice tam je balkón na který můžeme, ale není to ono. Chtěla bych být zase volná. Seděla jsem na gauči a tiše přemýšlela."mužů?" Zeptal se Carlos "Jo jo" kývla jsem. Sedl si ke mně. "Děje se něco?" Zeptal se "né nic vše je v pořádku" nechtěla jsem mu lhát ale neměla jsem náladu "no tak Izi" řekl a nadzvihl obočí "no tak jo chybí mi volnost už mě to tu nebaví pořád tady a nic víc. Nechci, aby ta malá žila tady jen doma a nikdy ven" řekla jsem on sklonil hlavu " mě také ne a chci, aby jsi byla šťastná." Řekl a odešel

Pohled Carlos
Chci aby byla šťastná a tak pro to udělám cokoliv. Jdu za jejím otcem!
Šel jsem do pokoje kde většinou tráví svůj volný čas. Zaklepal jsem a pomalu otevřel. Byl tam. A vypadal naštaveně. "Mužů?" Zeptal jsem se opatrně. "Pojď" řekl a já jsem vešel. "Potřebuju s vámi mluvit" začal jsem. "O čem?" Řekl a otočil se na mě. "Jde o Izi" pokračoval jsem. "A co s ní?"řekl otráveně. "No víte ona je tu nešťastná a tak jsem si myslel jestli by jste ji nemohl pustit a místo ní si tu nechat mě"snažil jsem se to opatrně vysvětlit "proč bych ji měl pouštět?"začal ječet
"Je tu nešťastná. Copak to nevidíte? Nikdo tu nechce být. Držíte nás tu neprávem!!"začal jsem taky křičet Ruply mu nervy a dal mi pěstí. Spadl jsem názvem an do mě začal kopat. Chvíli do mě kopal a pak už mi to bylo jedno. Nic jsem neviděl a pak jsem zaslechl "né tati nech ho!"vykřikla Izi s pláčem. Bylo mi to líto ale nemohl jsem se hnout.

Pohled Izi
Slyšela jsem z vrchu ránu tak jsem tam šla. Otevřela jsem dveře a viděla jsem jak táta kope do Carlose nahrnuli se mi slzy do očí. "Né tati nech ho!" Vykřikla jsem se slzami v očích. Nechal toho a já se k němu rozběhla. Měl zavřené oči. "Carlosi slyšíš mě?! Haló!" Volala jsem ale marně. Nevnímal. Neztrácela jsem naději. "Veru Oli pomoc!" Zavolala jsem na ně. Za chvíli přišli. Jak ho Oli spatřila nahrnuli se jí slzy do očí. "Co se stalo?" Hlesla. "Já nevím slyšela jsem ránu tak jsem šla jsem. A pak jsem viděla jak Carlos leží na zemi a táta do něj kope"rozbrečela jsem se. "Přeneseme ho dolů k tobě jo" navrhla Verča. Souhlasně jsem kývla. V pokoji bylo něco jako nosítka tak jsem pro to zaběhla. Naložili jsme ho a já ho chtěla nést ale Verča mi to zakázala. Tak jsem šla za nimi. Cítila jsem se k ničemu. Když jsme ho uložili do postele nechali jsme ho aby měl klid. Já šla vzájemně tátou. "Jsi normální? Mohl si ho zabít!"začla jsem křičet. Otočil se na mě "no a?"řekl. Bylo mu to úplně jedno. "Já tu s tebou nebudu ani minutu!" Vykřikla jsem a běžela že schodů. Šla jsem balit věci. A hledat telefon. A mám ho poslala jsem babičce sms aby zavolala policii že nás tu neprávem drží. Odeslala jsem to z Carlosovího mobilu. Svolala jsem děti aby se drželi u mě. Za chvíli projíždělo policejní auto chtěla jsem upoutat pozornost ale ťukání. Tříska jsem do okna u mezery ve mříži a rozbila okno. "Pomoc drží nás tu" zavolala jsem a běžela dolů. Policie vypáčila dveře a tátu opět odvezli. A nás pak vyslýchali. "Prosím zavolejte doktora"říkala jsem pořád do kola.a "proč?" Zeptal se mě policista a já ho zavedla ke Carlosovi. Pochopil a do chvíle přijela záchranka a odvezla ho já s dětmi jsme jeli taky. Policie nás pustila. Jenže co se nestalo. V sanitce jsem dostala kontrakce. A pomalu jsem rodila takže nejen že jeli s Carlosem do nemocnice ale pak jeli i se mnou do porodnice. Položili mě na lehátko a pokročili mi nohy. Děti jeli v malém autě s doktory nevešli se totiž do zadu. Pomalu jsem rodila. Snažila jsem se nekřičet bolestí ale nešlo to. Než jsme dojeli do porodnice byla na světě. Vyvezla mě tam a milou ošetřily. "Jak se vede jmenovat?"zeptal se doktor " Sofie odpověděla jsem. "Jak se jmenuje vy?" Zeptal se "Izabela Hrzánová."odpověděla jsem "a otec dítěte?" Ptal se "Carlos Starý" odpovědela jsem. Doktor si to vše zapsal a pak přišla sestra se Sofi a podala mi ji. "Je nádherná" vydechla jsem s úžasem. "Mužů se na něco zeptat?" Ptala jsem se. "Ano?" Odpověděl doktor. "Kde budu na pokoji?" Zeptala jsem se. "Budete naxpokoji s vaším přítelem a dítě budete mít u sebe jen o ty ostatní tu není místo nemáte někoho kdo by je pohlídal?" Zeptal se "ano má matka a babička mohu jim zavolat?" Zeptala jsem se "jistě" řekl a já vytáhla z kapsy Carlosův telefon a vytočila jsem její číslo

Hovor
Ona: ano Carlosi?
Já : ahoj mami
Ona: Izi kde jsi byla? Proč jsi se neukázala? Myslela jsem že si mrtvá
Já:mami uklidní se a přijď z babičkou do nemocnice na pokoj číslo 154
Ona: dobře
A položila to

Hned jak jsem dovolala doktor mě odvezl na pokoj. Carlos měl stále zavřené oči. Děti na něj vystrašeně koukaly a plakaly. "Neplačte nebojte on to zvládne" řekla jsem. Seběhli se ke mě" a teď poslouchejte. Přijde si pro vás babička. A budete u ní spát dokud mě a tatínka nepustí z nemocnice ano?" Řekla jsem jim ony kývly a Max řekl "a budeme za vámi moc chodit?" Řekl se slzami v očích. " To je jasný že ano. Každý den" řekla jsem. Pak ale někdo zaklepal. Děti se lekly "dále" řekla jsem a do pokoje vešla mamka s babičkou. Položila jsem Sofi na postel a sedla jsem si. Ona začala plakat. Tak jsem si ji zase vzala. Mamka s babičkou šli hned ke mě a objali mě. "Tak a teď mi vysvětlíš kde jsi tu dobu byla!" Řekla mamka přísně. "No tak jak začít asi něco víš od Carlose? Na tak prostě táta unesl Matýska a já běžela za ním chtěla jsem mu pomoc jenže pak chytl i mě. No a držel nás tam. Ale ještě dřív tam byla Oli a Verča" řekla jsem a máma se zhrozila. A babička pořád koukala na malou Sofi. "Chceš si ji pochovat?" Zeptala jsem se "mužů?" Zeptala se "jo jinak bych se tě neptala" usmála jsem se. A podala jsem jí ji. "Jak se jmenuje?" Zeptala se mě babička "Sofie" odpověděla jsem. Vstala jsem a sedla jsem si ke Carlosovi. Spí, ale dýchá a to je dobrý. "Co se mu stalo?" Zeptali se obě naráz. "Nemůžu před dětmi. Řekla jsem a pak mě napadlo. "Děti chcete si jít hrát do dětského kroužku?" Zeptala jsem se "jo" křičeli nadšeně. "Maxi dáš na ně pozor ano" řekla jsem. Kývl a odešli.
" Na takže můj fotr mu dal pěstí asi a pak do něj kopal!"řekla jsem naštvaně "doufám že bude v pořádku" dodala jsem. "To já taky" řekla mamka "asi už půjdeme potřebuješ si odpočinout" řekla mamka a koukala na babičku. "Máš pravdu"řekla babička a podala mi Sofi. "Hlavně s sebou vemte děti"připomněla jsem jim než odešly. Malou jsem položila vedle Seba a usnula jsem