Proč? Proč Já? [DOKONČENO]

42

POHLED CARLOS
Vstal jsem brzy ráno a potichu vstal z postele. Šel jsem do kuchyně a začal foukat a viset balónky na strop. Pak jsem zašel do cukrárny pro dort, který jsem měl objednaný už měsíc. Dál jsem ho na stůl připravil talířky dál jsem dal na dort svíčky. A šel si zase jakože lehnout a spát. Lehl jsem si zavřel oči a v tu chvíli začla brečet Sofi. Zvedl jsem se a šel k ní. Izi mi vždycky do lahvičky odsává mléko pro ní. Dál jsem jí to a přebalil jí. Zase usla. Lehl jsem si a přemýšlel. V osm se začly budit děti. Oblékl jsem je do svátečního. Oli na mě byla pořád naštvaná." Oli chápu že se na mě zlobíš, ale prosím dnes ne." Poprosil jsem jí. "Zlobím se v tom máš pravdu ale souhlasím dnes toho nechám kůli Izi" řekla a usmála se. "Děkuju" řekl jsem "nedělám to kůli tobě ale kůli Izi"odsekla a šla se převléct. "Ach jo" posmutněl jsem. A šel se věnovat dětem. Vzal jsem si Sofi, která začla plakat. Snažil jsem se ji utišit, ale marně. Přišla Oli "ani a vlastní dceru se nepostaráš" řekla naštvaně. "Dej mi jí" řekla nechtěl jsem se s ní hádat tak jsem jí ji dal. Vzala si jí a hned byla v klidu. Otevřel jsem pusu a jen na ní zíral. "Jak jsi to????" Řekl jsem zmateně. "Kouzlo jaksi to z dětmi umím a hlavně se Sofi" řekla naštvaně.

Pohled Oli(velká)
Ten tupec se ani o vlastní dceru nepostará. To je hrozný. I já to s ní umím líp jak on. Šla jsem k sobě do pokoje. Položila jsem Sofi na svou postel. Vždyť má úplně prochcanou plínu! Šla jsem pro čistou. Dala jsem jí ji. Pak jsem vzala zábranu od Olči nasadila jí na postel kde ležela Sofi.

Pohled Izi
Když jsem se probudila Carlos nikde, ani Sofi nebyla v postýlce. Asi jsou v obýváku. Vstala jsem učesala se oblékla jsem se a šla se podívat do obýváku, ale tam nikdo. Prohledala jsem celý byt až na ..... Kuchyň. Když jsem byla u dveří vyběhl Matýsek. "Mami tam nemůžeš" řekl "proč pak? Co tam kujete za pykle?" Zeptala jsem se a očkem nakukovala přes mezeru u otevřených dveří. On si toho všiml a zavřel. "Kdepak je Sofi?" Zeptala jsem se. "Tady zavolala Oli ze svého pokoje. Myslela jsem si že spí. Šla jsem za nimi. Oli měla krásné bílé šaty a ve vlasů měla stužky. "Tobě to sekne" řekla jsem jí "dík" řekla. Šla jsem k Sofi a vzala jsem si jí. Chvíli jsme si tam povídali a pak přišel Carlos . "Pojď za mnou " řekl a napřáhl ruku, abych ho chytla. "Je promiň" řekl ,když si všiml že mám v náruči Sofi. Zvedla jsem se a šla za ním do kuchyně. Když otevřel dveře já otevřela pusu dokořán. Bylo to tam krásně vyzdobené a uklizené všude byly balónky (samozřejmě fialové a červené. Moje oblíbené barvy 😉)
A na velkém papíru bylo napsané:
Vše nejlepší k narozeninám Milá maminko, sestřičko a přítelkyně
Možná to bylo přehnané ale bylo to nádherné. Začla jsem radostí brečet. Objala jsem Carlose a pak i děti. Sedli jsme si ke stolu a najedli se. Pak jsme šli ven. Teda já, Sofi a Oli. Oni neco dělali doma. Nějaké tajné pikle. Procházeli jsme se parkem a tak nějak jsme se bavili jako dřív. Ve škole. Ty časy mi chyběly. Chtěla bych aby bylo vše zase při starém. Ale hold to tak už nebude. Mám čtyři děti o které se musím starat. No možná pět, když připočítám Carlose😂😂. Legrace byla že já tam přemýšlím a Oli tam něco pořád říká atd. "Co si o tom myslíš Izi?" Zaslechla jsem svoje jméno. "Je to šílený." Odpověděla jsem ani nevím na co. "Podle mě taky. Pamatuješ na toho youtubera na kterého jsi koukala jako malá?" Zeptala se. "Myslíš Vlčka?" Zeptala jsem se jí. Souhlasně přikývla. "Co je s ním?" Zeptala jsem se jí a zdvihla obočí." No nedávno jsem se koukala na youtube a vyběhla mi tam reakce cituju "vlček chodí se 13. letou holkou" vypálila mi do obličeje "cože?! Děláš si legraci" Vykřikla jsem "ne, je toho plný internet" řekla "a mě je to stejně jedno. Už ho dlouho neodebýrám" řekla jsem. "Ok" řekla v pohodě. Šli jsme si chvíli sednout na lavičku. Pozorovali jsme lidi, kteří kolem nás procházeli. A hledali jsme lidi kteří mají vlasy obarvené na nějakou z barev duhy. Našli jsme všechny až na fialovovlasou. Na tu jsme ale neměli čas jelikož se vzbudila Sofi. Vzala jsem si jí k sobě. "A tím končí naše,zábava pro tuto chvíli" řekla jsem z legrace
A Oli přikývla. Chvíli jsem jí měla u sebe a tak jsem jí zase dala do kočárku. Šli jsme domů. Cestou jsem přemýšlela. Přemýšlela o mě a Carlosovi. Problém je že už mu tolik nevěřím. Co když to udělá znovu? Děti si na něj zvyknou a on může udělat něco podobného znovu. Jak bych jim to pak vysvětlila? To se stát nesmí! Nemůžu tomu dovolit! Ale jak? Jsem bezbranná😰😰😢😢. Nějak to neovlivním,ale můžu se o to pokusit. A navíc má POSLEDNÍ šanci. Wow to už jsme tu? Udivila jsem se. Vytáhla jsem klíče a odemkla. Klíče jsem si dala do kapsy a vzala si Sofi. Šla jsem po schodech k bytu. Odemkla jsem zula si boty a položila Sofi do postýlky. Svlékla jsem si bundu. Pak jsem šla svléknout Sofi. Vzala jsem si jí a šli jsme se podívat do kuchyně.
Linul se odtamtud kouř. Položila jsem rychle Sofi na zem a běžela tam. "Proboha co to děláš?" Vykřikla jsem a vyhnala odtamtud děti. Otevřela jsem okna do kořán.

Pohled Oli (velká)
Vešla jsem do bytu a svlékla se. Chvíli jsem tam tak postávala. V tom jsem uslyšela Izabelin křik. Šla jsem za ní. Byla v kuchyni a od tamutud se linou kouř. Na zemi ležela malá Sofi, která plakala. Vzala jsem si jí a šla s ní do kuchyně. "Co se to tu stalo?" Zeptala jsem se "chtěl jsem udělat jídlo" řekl Carlos se smíchem. Začala jsem se smát až mě z toho začalo bolet břicho. Chytla jsem se za hlavu, ale zapomněla jsem že mám Sofi, která spadla na zem a začala plakat.

Pohled Izi
Slyšela jsem Sofiin pláč, ozoccila jsem se a ona ležela na zemi, byla kolem ní krev "doprdele" zařvala jsem a běžela k ní "kurva co tu stojíte volejte záchranku"zařvala jsem se slzami v očích Oli vzala mobil ale šla na facebook a Corlos ten jen stál. Vstala jsem vzala malou a šla pro obvaz. Závazala jsem jí ránu na hlavě a běžela ven k babičce, ta má auto. Seběhla jsem dolu ze schodů a vytáhla mobil, vytočila jsem její číslo.

Hovor
Babička:Ahoj copak?
Já: pomoc prosím přijď ale rychle
Babička: jedu
Konec hovoru

Chodila jsem tam a zpatky pořád jsem kouka na místo rány,obvaz pomalu protýkal, čím víc protékal tím míň Sofi plakala. Babička je tu. I
Uf. Nasedla jsem. "Honem do nemocnice" řekla jsem ona to nechápala ale jela tam. Sofi pořád plakala skoro nevnímala. Za chvíli jsme tam byly. Vzly nás rychle. Problém je že my museli čekat na chodbě. Po chvíli nás sestra pustila dovnitř. Běžela jsem za ní. Měla 5 STEHŮ na HLAVĚ!!! "Má slabý otřes mozku, chvíli vás tu necháme" řekl mi "dobře. A bude v pořádku?" Zeptala jsem se. Doktor souhlasně kývl. Ulevilo semi. Vzala jsem si Sofi k sobě a tiskla ji ke svému srdci. Sestra nás zavedla na pokoj. Babička šla s námi. "Zítra přijedu" řekla "dobře, ale Carlosovi ani slovo ano,?" Řekla jsem a ona jen kývla k souhlasu a odešla. Lehli jsme si a usly jsme.