Proč? Proč Já? [DOKONČENO]

4

Ráno jsem se vzbudila hrozně brzo a pořád jsem nemohla uvěřit že je Olívie mrtvá. Rozhodla jsem se zavolat její matce.
Hovor
Já: ahoj teto jak je na tom Olívie?
Ona: teď už dobře. Je jí líp. Chceš jí na ucho? Jsem u ní v nemocnici.
Já: ano prosím.
Olívie: ahojky jak se máš
Já: ty žiješ!
Olívie: jo proč bych neměla?
Já: táta říkal že jsi umřela.
Olívie: aha já žiju.
Izi vstávej! Izabel vstávej!
Já prudce otevřela oči
"Co to?" vykřikla jsem. To byl jen sen ach jo. Pomyslela jsem si a při pomyšlení na ní se mi nahrnuli slzy do očí
"Izabel jsi v pořádku?" ptala se babička. "Ne nejsem. Moje nejlepší kamarádka je mrtvá. Jediná osoba, která při mě vždy stála a byla se mnou stále a teď jí bylo nejhůř a já u ní nebyla a nepodpořila jsem jí!! Začala jsem hrozně brečet. Přez slzy jsem nic neviděla. Slyšela jsem plakat Matýska a běžela jsem k němu jen on tu se mnou byl ten rok když jsem u sebe neměla matku a ani babičku. Už mám jen jeho. A nikoho jiného. Utišila jsem ho a on opět usl, ale zdálo se mi něco špatně. Sáhla jsem mu ná čelo a měl ho vařící. Musel mít víc jak 38°c. Neváhala jsem a běžela jsem pro babičku, aby mi dala nějaký prášek. Dala mi ani nevím co to bylo, ale bylo to na snížení horečky. Udělala jsem mu čaj a když vystydl tak jsem ho opatrně probudila dala jsem mu prášek a hlavně napít. Pak jsem u něj byla dokud zase neusnul. A každou chvíli jsem ho kontrolovala. Horečka pomalu klesla ale i tak jsem nechtěla ryskovat, že by mu mohla zase vystoupat nahoru tak jsem ho nechala ještě ležet. Vím že horečka zatím nikoho nezabila, ale co kdyby? To bych už asi nezvládla. Při pomyšlení na ní se mi opět nahrnuli slzy do očí, ale nemohla jsem brečet věděla jsem že musím být silná kůli Matýskovi. Nechtěla jsem aby si myslel že se něco děje.
Tak to by bylo asi vše pro tento den