Znáte to. Každý žije v určitém systému společnosti. Narodíme se, učíme se chodit a mluvit. Přijde školka, škola a najednou je tu střední. Pro někoho to pokračuje vysokou, někdo si založí rodinu a chodí do práce. Nikdo o tomhle systému nepochybuje. Prakticky většina populace se tím řídí. Pojďme si ale říct, jak žijí ti co se trochu tomuhle systému vyhýbají. Myslím,že většina dívek v mém věku, chodí na střední a dělají vše pro to aby je vzali na univerzitu. Pak jsem tu já. Taková ta holka, které si jen tak nevšimnete. Nebo spíš všimnete hned,ale nevěnujete jí žádnout zbytečnou pozornost. V osmnácti bych měla nejspíš řešit jaké boty si koupím na hallowenský ples, nebo kterého kluka si z té hromady vybrat. Já řeším spíše jak zaplatit nájem a kdy mám jít do jaké práce.
Velice mě těší, mé jméno je Mary Rose Simson. Jsem ráda,že vás zajímá můj život. To se mi jen tak nestává.
Myslím,že několik z vás napadá otázka jak teda vlastně žiju, že? Žádný luxus to tedy není hej? Mimochodem, velmi často používám slovo ,,Hej". Časem si na to zvyknete. Vrátíme se však k mému malému bytečku ve kterém přežívám. Bílé stěny, tedy bílé... Spíše nažloutlé, pokud opominu ty fleky které jsou všude. Pohovka, která se div nerozpadá mi souží jako postel. O kousek dál mám malinkou kuchyň, jsem ráda když si uvařím čaj a nevyhodím u toho v půlce baráku proud. Koupelnu nechci zmiňovat. Dřív než vůbec stihnete udělat večerná hygienu tak si rozříznete nohu o rozbité dlaždičky. Prostě luxus,který si můžu dovolit. Mě se tu líbí. vlastně není si na co ztěžovat. Mám kde bydlet, zatím mám i co jíst a když funguje topení tak mám i teplo. Navíc v ravém rohu hned vede pokojové kytky je v pelíšku moje miminko. No co? Kluci nejeví zájem... Teda oni jo, to spíš já. Kocourek, kterého mám někdy chuť zabít. Miluju ho víc než cokoliv na Světě.
Doufám,že vás můj trapný život bude bavit. Mě baví náramně. S úsměvem na tváři se probouzím každé ráno. Takže pně doufám, že jste vycítili tu ironii a sarkasmu..
Vzhledem k tomu jak jsem vám aktivně popisovala v jakém luxusu žiji se logicky opět nacházím v mém bytě. Jsem tu tak šťastná. Jako blecha! Kebab se líně protáhl. Jeho černý kožíšek by zase samá pavučina. Mohla bych tu uklidit, ale z minulosti vím, že ať je tu uklizeno sebevíc úžasně ten byt je prostě katastrofa. Nikdy to tu nebude vypadat dobře hej? Malými krůčky se dopotácel ke mě. Nejde nemilovat takové stvoření. ,,Co ty kluku? Byl si hodný? Jo?" Spokojeně vrní, zatímco ho drbu pod bradou. U koček je velká výhoda, že i když vám zdemolují půlku majetku a zabijou všechny kytky, nemůžete se na ně zlobit. Dáte jim na zadek za rozbitou skleničku a ona přijde po deseti minutách, stočí se vám do klína a vy se z nich můžete zase počůrat blahem. Je to jednoduché. Pro kočky nejsme páníčky. Jsme otroci. Zatracení otroci. ,,Máš hlad, Kebabe?" Zamňouká což beru jako jasný souhlas. Pokud vám připadá divné, že trávím většinu času s kocourem místo s lidmi... Nechte to být jo? Nepřemýšlejte nad tím. Stejně na nic nepřijdete. ,,Pojď, dostaneš kapsičku,jo? No dostaneme kapsičku." Ano přijdu si v pořádku. Nemějte o mně strach. Nasypu obsah masové kapsičky pro kočky do jeho mističky. Přidá volume na hlasitosti vrnění a začne se cpát.
Posadím se na okenní parapet. Jednu výhodu tenhle byt má. Výhled. Je pěkně vidět město. Vidím na proti hospodu kde pracuji, Mike zrovna vyrazil nějakého pobudu... hned vede vidím jak paní Wongová zavírá svůj krámek. Mladí a opilý chodí po ulici. Všude se něco děje. Myslí,že bych se mohla taky opít. Alespoň trošku. ,,Tak jo Kebabe. Maminka se dojde trošku nabumbat aby měla radost ze života. Buď tu hodný!" Vtisknu mu polibek na hlavičku.
Upřímně kdybych věděla co všechno se bude u Mika dít, nikdy bych tam nevezla. Vážně nikdy. Jene lidé osudové chyby dělají.
Zdravím vás všechny! Je to dlouho co? Každopádně, leze na mě nějaká deprese takže jsem si řekla proč něco nenapsat že? No jak zde můžete číst, jedná se o další povídku z naší série. Předešlé díly měli poměrně úspěch tak proč nenapsat další. Snad se bude líbit. Pokud najdete pravopisné chyby, nechte si to pro sebe hej?
---
ČTEŠ
Mary Rose & Aaron ✔️
Teen FictionZ jeho hlasu mě mrazilo a v mém mrzutém Světě byl najednou někdo kdo mi otravoval život víc než já jemu.
