Mary Rose & Aaron ✔️

Chapter 39

,, Chceš se v tom vrtat?" Mike očividně naráží na to, že poslední dobou se ve věcech vrtám jak krtek. ,,Ne díky. Ještě bych se dozvěděla n co co nechci vědět. V pohodě." Mávnu rukou a kopnu do sebe dalšího panáka. Určitě si budu brát k srdci její kecy.
Kebab vyskočil na bar kde sebou flákl a usl. Nojo. To je mi ale spokojené zvíře. Taky bych chtěla být kočka. Neměla bych žádné starosti. ,,Tak teda na všechny svině v tomhle podělaném městě!" Načež zaznělo cinknutí i od ostatních stolů. Myslím že lepší přípitek to být nemohl. Ožrala jsem se hej? Jako prase. Komu to,ale vadí? Nikomu.  Mike usnul v křesle a já na barové židličce. A Kebab na mé hlavě. Nebýt jeho ostrého jazyka, který mi ničil obočí v devět nevstanu.  Ovšem přesunee k tomu jak hrozně mě bolí hlava. Jako střep. Věřte tomu nebo ne,ale takovou locovinu jsem dlouho neměla. A přesně s tím jak hrozně se cítím jdu do nemocnice kde by mě mohli označit za alkoholičku. Přeci jen, kolik lidí se na Štědrý den ožere jako prase? A pak vypadá jako by měl za deset minut umřít? No hej. Krutá pravda toto. Můj ne vlídný úsměv, které házím na sestry a doktory mi očividně nežerou. Doktoři..Nojo.

Po dlouhých minutách konečně nacházím pokoj Julie. Labyrint je tahle nemocnice.
,,Co tu do háje chceš.." Určitě to muselo znít milé zrovna ve stavu v jakém jsem. Seděl u její postele jako hromádka neštěstí. Heh. A co mám dělat já hej?!
,, Musel jsem jí vidět..." Tak on musel. Jak milé. ,,Tak jsi jí viděl ne?" Myslím, že tenhle výraz je v pohodě ne? Tak lepší než abych řekla třeba.... Vypadni. Zmiz. Ještě jednou jednou tě tu najdu tak tě vlastnoručně vykastruju. Chápeme se hej?

,, Nemůžeš mi to dávat za vinu." Jeho hlas byl tvrdý. Ostatně jako vždy. Upřímně to znělo skoro až bezcitně.
,,Sklapni. Opravdu mě tvoje kecy nezajímají. Kdyby jsi udělal to co jsi měl nebyla by tady. Jenže pro tebe stejně jako pro ostatní jsou důležitější jiné věci. Zmiz odsud." Věnuji mu pohled jasně naznačující aby noc neříkal a prostě vypadl pryč.

Polibek který jí vtiskl mě poněkud vytočil. Zatnu pěst a u všech Bohů držte mě abych mu teď jednu nevrazila. Usednu na židli a chytím Julii za ruku. Hned co se za ním zavřou dveře vydechnu. Idiot.
,, Včera jsem se pěkně zřídila. Bys ani nevěřila. Mám tě pozdravovat od Mika. Kebabovi chybíš. Ptal se na tebe. Teda ne, že bych mu rozuměla,ale víš jak hej? Prostě říkal,teda neříkal ale mňoukal, že mu chybíš. Taky za mnou včera byla máma. Chtěla mi dát dárek. Poslala jsem jí do háje.  Ptej na co si stěžuju. Že prej všechno dělala pro moje dobro. Chápeš to? Nemyslíš si, že mi už trošku šibe? Upřímně mám pocit, že jo. Jaký máš na to názor? Mimochodem jak se dneska máš? Asi na nic co. Zapomínám má to, že mi vlastně neodpovíš. Což je i tebe divný protože ty meleš furt.... Dneska je venku fajn.  Na chodbě jsem viděla pěknýho doktora. Měl pěknej zadek. Zrzavej s vousy. Ten by se ti líbil...." 

Odkašlaní za mými zády mi způsobuje menší infarkt. Starší sestra na mě hledí jako by chtěla zavolat ochranku a nechat mě odvést na psychiatrii. ,,Jen zkontroluju slečnu. Pak můžete dál mluvit."
Jo myslím, že je to skvělý nápad. Radši odvrátím pohled. To se mi zase něco povedlo.