Mary Rose & Aaron ✔️

Chapter 38

,,Tohle šou snad nejhorší Vánoce co sem zažil." Mike do sebe kopne dalšího panáka. Jen přikývnu. Nemá cenu se k tomu jakkoliv vyjadřovat. Hospoda jak se dalo očekávat byla skoro prázdná. Najdou se takový co nemají s kým slavit. Tak se raději ožerou.

,,No to mě pos..." Mike ostře sledoval dveře. Nepostřehla jsem ani zvonek. Můj pohled se otočil. To už je dneska vážně vtip ne? Ať jde někam. ,,Co chceš?" Můj nevrlý tón přesně vyjadřoval mou dnešní náladu.
,, Chtěla bych ti předat dárek, zlatíčko." Vypadá dobře. Slušivé červené šaty a černý kabát. Nojo. Holt si žije jinak než dřív.
,, Neříkej mi zlatíčko. Nic od tebe nechci."
Kopnu do sebe sklenku whiskey. Jak to mě pěkně zapálilo.
,,Jsou Vánoce. Neměla by jsi trčet tady." Myslím, že byl pravý čas aby se do toho vložil Mike. Já mluvit nechtěla a on dokázal být velmi nepříjemný. ,, Měla by si vypadnout, Alice. Tady o tvojí přítomnost nikdo nestojí. Na pěkný Vánoce si mohla myslet dřív než si jí nechala živořit. Víš vůbec jaký to pro ní muselo bejt? Tancovala u tyče aby se uživila. Zatímco ty ses válela ve velký posteli a nechala ostatní aby za tebe všechno dělali. Běž do prdele." Líp bych to neřekla. Vidíte? On dokáže být vážně upřímně zlej. Jenže ona jako by ho neslyšela. ,,Mary-" ,,Co nechápeš na tom, že máš vypadnout? Já tě nepotřebuju. Už ne.."
Pokud jsem měla náladu pod psa, teď mám náladu se zabít.
,,Jak myslíš,myslela jsem to s tebou dobře." 

Po téhle slovech mě napadlo jestli jí náhodou nevymily mozek. Lidi okolo mám silné v pi... Však vy víte kde.
,,Co prosím? Ty si to se mnou myslela dobře? Děláš si že mě prdel?! Já ani nevím kdo tu stojí! Protože moje máma nejsi! Mojí mámu sem viděla naposledy v base! Seber se a jdu si do toho svého luxusu! Do teď si sebou mne nezajímala. Tak v tom pokračuj. Já si žiju svůj život. Tak ty si zase žij žen svůj s panem dokonalým Králem hej?"

Jejky. Tož tohl bylo ostré aj na mě hej. Ale budiž. Má co chtěla...
,,Dala jsem ti všechno! Bylo to nabídnuto aby jsi žila se mnou! Co víc chceš?"

Dostáváme se do chvíle kdy můj pohár trpělivosti přetekl. Pro malé vysvětlení. Stojí tu moje máma,budeme jí tak nazývat, která měla tu drzost přijít až sem za mnou a vyčítat mi, že jsem odmítla žít s ní tam a ještě mi tu háže do ksichtu, že bych chtěla víc.
,,Já od tebe nic nechci! Pochop to! Vždycky jsi byla jediná osoba,kterou jsem bezmezně milovala. Byla jsi moje máma! Když tě zavřeli cítila jsem k tobě takovou vděčnost! Všechno čím jsem si prošla jsem dělala jenom s nadějí, že tě ještě někdy uvidím a obejmu! Víš co to pro mě bylo? Pro malou holku který ještě nebylo ani osmnáct a už musela makat? Dokázala jsem se uživit. Sama! Nepotřebuju tě hej? Takže doufám, že se už nikdy neuvidíme!"

No panečku. To jsem teda...uf. myslím že moje srdce je někde v mozku. Stojí tam jako přikována. ,,Kdyby žil tvůj otec, styděl by se za tebe!" S tím flákla zabaleným balíčkem o zem a s hlasitým třísknutím dveří odešla.

Což to je dobře neříkám nic jen mi tady nesedí taková malá věcička kterou tu jakože řekla. Můj otec je přece naživu ne? Žije s níž tom luxusním velkým a pěkně strašidelným baráku ne? Tak jak může bejt mrtvej do hajzlu?!