Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

1. kapitola

Když se probudila, netušila, kde je. Téměř ihned dostala panický záchvat. Kde je? Co se to děje? Kam ji vezou? I přes velkou tmu po své pravici tušila nějaké objekty, pravděpodobně nějaké bedny. Hystericky se jich chytla a pevně je sevřela v rukách. Nepokoušela se vytáhnout na nohy, protože krabice, ve které se nacházela, se pohybovala poměrně dost rychle vzhůru a dost sebou házel. Co se to děje? Prolétlo jí znova hlavou. A pak jí došlo asi to nejhorší. Kdo je vlastně ona? Alexandra. Ale jak dál? Neměla by mít i další jméno? A co příjmení? Kamarádi? Namáhala mozek, ale jako kdyby měla v hlavě prázdno. Panika jí stáhla žaludek ještě víc. V jednu chvíli padla na všechny čtyři a začala se dávit, jenže žaludek očividně měla prázdný, vyšla z ní jen trocha žaludečních šťáv. Když se trochu uklidnila, sedla si na bobek do rohu výtahu vedle jedné z krabic. Rukama si objala nohy a snažila se uklidnit, jenže odkud byla v tomhle stísněném prostoru v téměř úplně tmě, nedokázala zachovat klid, zvlášť, když si nemohla vzpomenout na nic, co by jí přiblížilo, kdo vlastně je.

Netušila, jak dlouho tam vlastně seděla, ale když se výtah zastavil, zaječela překvapením. Začala zrychleně dýchat. Zvedla zadek nad zem, váhu přenesla na špičky a rukama se opírala o zem před sebou, aby v nejhorším mohla vyskočit na nohy a rychle odtud vylézt, nic se ale nedělo. Neslyšela nic kromě svého zrychleného dechu.

Po několika minutách čekání, co se stane, se zvedla na nohy. Natáhla ruce nad sebe a nahmatala kov. Odhadovala – nebo alespoň doufala – že to je její cesta ven. Vzala jednu z dřevěných krabic a přitlačila ji k jedné straně. Stopla si na ní a zatlačila na víko, nic se ale nestalo. Zkusila to ještě jednou, ale neměla pocit, že by se strop pohnul byť jen o milimetr. Přesunula tedy krabici k opačné straně a zkusila udělat to samé, tentokrát ale zaznamenala úspěch. Víko se otevřelo, i když jen o kousek. Dovnitř zavanul čerstvý vzduch a trochu osvítil výtah. Pak nechala víko spadnout zpět na místo a z krabic si udělala provizorní schůdky o dvou stupních. Když se nasoukala na ten vyšší, seděla na bobku a hlavou se dotýkala víka. Připravila se, zabrala a pokusila se víko téměř odhodit, aby se otevřelo úplně. Měla štěstí a víko se otevřelo a zaseklo až na druhé straně přibližně v nějakých 45°.

Vytáhla se nahoru z výtahu a svalila se na trávu. Chvíli jen ležela a užívala si čerstvý vzduch, svit slunce a svěžest trávy pod sebou. Nakonec ale vstala a rozhlédla se. Byla na poměrně velkém obdélníkovém či čtvercovém place (nedokázala říct, jestli je to čtverec nebo obdélník), který byl ohraničený mohutnými vysokými zdmi, pravděpodobně betonovými, porostlými břečťanem a možná i dalšími popínavými rostlinami. V každé ze čtyř stěn zela mezera, jakási brána, která vedla někam pryč ze zatravněné plochy. V jednom z rohů se nacházel jakýsi lesík, ostatní rohy ale byly prázdné. U jedné z bran, která se nacházela vedle lesa, stál malý betonový bunkr. Nejzvláštnější ale bylo to, že tam nikdo nebyl. Jen ona sama.

Chvíli se ostražitě rozhlížela. Kde to sakra je?! Pak se konečně odhodlala ozvat se. „Haló? Je tu někdo?" křikla a rozhlédla se. Ozvěna se přenesla přes celé to zvláštní místo, nikdo se ale neozýval. Po několik dalších minutách, kdy jen stála a čekala, zda se něco začne dít, se rozhodla prozkoumat bunkr, který stál opodál, jenže chtěla mít po ruce nějakou zbraň. Sice netušila, zda umí vůbec nějakou zbraň používat nebo jestli třeba umí nějaké bojové umění, ale seskočila zpět do výtahu a začala vytahovat všechny bedny ven. Když zbyly jen ty tři, ze kterých udělala schůdky, jednu z beden vyprázdnila, hodila ji zpět do výtahu, tam všechny tři bedny vyprázdnila, znovu je zavřela a nacpanou bednu vynesla ven.

V bednách ze schůdků se nacházela voda v několika plechových lahvích, nějaké náhradní oblečení a nářadí jako byly šroubováky, hřebíky, šrouby a další věci. Ve zbylých bednách našla něco málo k jídlu – chléb, sušené maso, několik jablek, a dokonce i rajčata – semena v popsaných sáčcích, hygienické potřeby, hrnce a další kuchyňské vybavení, mezi kterým našla i nože. Netušila, kdo jí sem poslal nebo proč, ale očividně ji tam nehodlal nechat umřít, navíc to vypadalo, že dokonce doufá, že přežije a bude si pěstovat vlastní zeleninu.

Nechala obsah krabic rozložený vedle výtahu, nijak nepředpokládala, že by tu s ní byl ještě někdo, kdo by se to pokusil ukrást. S nožem v ruce vyrazila k betonovému bunkru. Obezřetně ho celý obešla, ale nic neslyšela. Nakonec se odhodlala otevřít dveře. Otočila kruhem, který byl na dveřích a dveře se neslyšně otevřely. Alex si skryla za roh a poslouchala, ale neslyšela vůbec nic. Žádné kroky, dech, mluvu, prostě nic. S nožem nataženým před sebe vešla dovnitř. Místnosti byla zatuchlá, jako kdyby byla dlouho zavřená. Bylo v ní pár stolů a skříně, ale ty byly prázdné. Alex se uvolnila a nechápavě se rozhlédla. Co se to tu děje? Kde to je? Proč je na tomhle zvláštním místě, kde je jen les a jedna betonová místnost?

Všechny věci naskládala zpět do beden, aby je pak mohla někam přenést. Ne, že by bylo přímo kam je přenést, mohla je klidně nechat na místě, kde je vyložila, ale nechtěla sedět uprostřed toho místa, bezpečněji se bude cítit někde u zdi. Možná se dokonce nastěhuje do toho betonového bunkru. Uřízla si kus chleba a do kapsy nacpala jablko. Nůž stále držela v ruce, kdyby se náhodou někdo objevil. Navíc se chtěla porozhlédnout po lese a tam se nechtěla nechat nachytat – pokud by tu někdo doopravdy byl, asi by se schoval v lese.

Těsně před lesem se zastavila a nahlédla mezi stromy. Nic neviděla ani neslyšela. Ani vítr nevál, a tak neslyšela ani šustění listů. Chvíli jen postávala a nervózně přešlapovala z nohy na nohu. Pak zkusila udělat pár výkopů nohama a výpadů rukama, nicméně došla k názoru, že nic takového pravděpodobně nikdy nedělala. Když ale kriticky prohlédla své tělo, musela uznat, že svalové hmoty má dostatek na to, aby se v nejhorší dokázala ubránit.

Nacpala si poslední sousto chleba do úst a zatímco zuřivě žvýkala, vydala se do lesa s nožem připraveným k útoku. Snažila se našlapovat potichu a zaslechnout vše, co by mohlo být i jen těsně nad hranicí slyšitelnosti, ale nic se neozývalo. To ticho bylo ještě děsivější, než kdyby někoho slyšela pobíhat po lese.

Netušila, jak dlouho tam chodila, ale ruka, ve které svírala nůž, už ji bolela. Za prvé očividně nebyla zvyklá tak dlouho držet ruku před sebou a za druhé hrozně křečovitě svírala nůž. Když už si myslela, že z lesa viděla všechno, spatřila před sebou mýtinku s bílými květy. Alexandra se tudy prošla, ale nehodlala se tam zdržovat. Loučka vypadala nádherně, na druhou stranu pokud je tohle všechno, co les nabízí, tak se musí vdat prozkoumat i zbytek toho... jak tomu má říkat? Přemýšlela nad tím tak dlouho až vyšla ven z lesa. Rozhlédla se po tom liduprázdném místě a najednou měla jasno. Tohle je Plac.