Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola XXVI.

Oči jí pod zavřenými víčky kmitaly ze strany na stranu, neklidně se převalovala, výraz plný zděšení a strachu.

A pak konečně přišlo osvobození.

Posadila se, celá zborcená potem, oči vytřeštěné hrůzou, ale nekřičela. Od Georgovy smrti to nebylo poprvé, kdy se jí zdálo o jeho smrti a vzbudila se tímhle způsobem. A od Connieho smrti to bylo ještě horší.

Georgův zkrvavený krk, bublinky krve u jeho úst, téměř nelidské chrčení, rudá tráva, Albyho nelítostný výraz... Pokaždé to samé. A pokaždé se musela dívat až do konce.

Connieho překvapený výraz, pomalu tekoucí krev, kousky vnitřností visící z prázdné dutiny břišní.

Podívala se na hodinky a vyčerpaně si lehla. Už neusne a jsou teprve čtyři ráno. To tedy bude dlouhý den. Zůstala ležet, aby nikoho nevzbudila, a hlavně aby měla možnost si přeci jen o něco více odpočinout a dát šanci spánku. Ale spánek po takovém probuzení většinou nepřicházel. Většinou jen začala klimbat a do několika minut se probudila z další noční můry.

Vyčerpání z běhu v Labyrintu, prohlížení map a nedostatku spánku, ihned zaútočilo a do několika minut Alex klidně oddychovala. Netrvalo to ale déle než půl minuty, pak se jí před víčky začala odehrávat další noční můra.

Stála v laboratoři, měla na sobě bílý plášť a před ní stála jakási velká nádoba ve tvaru válce. Byla dokonce tak velká, že by se do ní vešlo i přes deset lidí a pořád by měli dostatek místa. Válec byl plný jakéhosi nazelenalého slizu a v tom slizu se nacházelo černé cosi. Alex dokázala odhadnout, že většina toho vypadá jako tmavá tlustá kůže, ale viděla i několik dalších materiálů. Kov. Různé slitiny. Plast. Všechno možné, na co si jen lidská mysl může vzpomenout bylo nakombinované do téhle věci. A pak se to pohnulo. Byla to tak příšerná zrůda, že jí přeběhl mráz po zádech.

I když v hrudi cítila děs, zároveň jí tělem prostoupilo uznalé uspokojení. „Ach ano," vydechla spokojeně. „Posel smrti."

Alex se s trhnutím probudila a chvíli jen vyděšeně zírala před sebe. Kdo jsem? Co jsem to za stvůru, když cítím u takové věci takové uspokojení?

Než se stačila nadát, znovu usnula, a když se probudila z další noční můry, nepamatovala si nic o laboratoři ani o tvorovi v kádi.

Ráno pro ni bylo těžké. Byla unavená, ale i přesto vstala ve svůj obvyklý čas. Dnes nemířila do Labyrintu, dnes společně se všemi kápy měli Shromáždění. Vypadalo to na dlouhé shromáždění, proto i do Labyrintu dnes mířili náhradní běžci, protože ona, Minho, Nick a ani Alby do Labyrintu nemohli.

Šla Pánvičkovi pomoci do kuchyně, stejně jako každé ráno, kdy nemusela so Labyrintu. Potichu připravovali sendviče k snídani, dokud nezačali chodit první Placeři na snídani. Běžcům podávali sáčky s jídlem na celý den.

Když konečně bylo po snídani, přišel pro ně Nick.

„Pánvičko, nech to udělat ostatní, měli bychom začít co nejdřív, ať už to máme za sebou."

Siggy s Alex přikývli a ostatní kuchtíci bez řečí převzali jejich práci, zatímco oni dva se vydali za Nickem do nízké dřevné budovy, kde už byli připravení všichni ostatní kápové.

Nick počkal, než Alex s Pánvičkou usadí a Shromáždění začalo.

Všech deset kápů sedělo usazených na židlích a zvědavě koukali na Nicka, vedle kterého z jedné strany stál Alby a z druhé Newt.