Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola XVI.

Další den probíhal jako ten předchozí, až na to, že ji hlídal někdo jiný. Nakonec to ale nebyl Newt, který jí to slíbil. Byl to George. Když se předchozí den vrátil z Labyrintu, bylo mu špatně, takže jeden z Meďochů, Clint, rozhodl, že má zůstat na Place a odpočívat, takže Newt vyfasoval jeho sekci na zmapování.

Když se ráno s loučila s Běžci, stála u Brány, kterou vybíhali Newt s Minhem. Protahovala se společně s nimi, ale snažila se nezatěžovat kotník, aby mohla co nejdříve zase běhat.

„Víte, už včera večer jsem měla takový zvláštní pocit," začala Alex mluvit poté, co se protáhli a čekali, až se otevře Labyrint.

Newt po ní střelil varovným pohledem a téměř neznatelně zavrtěl hlavou, Alex na něj ale nedbala. Tohle nemělo nic společného s tím, co mu včera říkala.

„Mám pocit, že se má něco stát. Jsme tu už měsíc, jen tak si tu žijeme... Cítím to v kostech, něco se stane, už brzy."

Minho se ušklíbnul. „Takže je to pravda. Holky doopravdy jsou čarodějnice."

Alex ze země sebrala klacík a mrskla ho po Minhovi, ten se ale vyhnul. „Blbče. Víš, jak to myslím. Celý měsíc se nic nedělo, jako ticho před bouří."

Minho protočil oči. „Klid, prosím tě. Žádná katastrofa se konat nebude. Myslím, že už tak toho máme dost, pokud nám chtějí Tvůrci přidělávat starosti, pak ať ještě počkají, zatím jsme se nevzpamatovali ani ze života na tomhle místě."

Newt přikývl. „Minho má pravdu. Nepotřebujeme další problémy, tak je prosím tebe, nepřivolávej."

Alex se posadila na zem a vrtěla hlavou. „Hm. Stejně mám furt ten pocit. Ale dobře, už o tom nebudu mluvit." Podívala se na hodinky a pak zvedla hlavu ke klukům. „Připravte se. Dvacet vteřin."

Chlapci přikývli. Newt nervózně přešlapoval, stejně jako vždycky, Minho začal běhat na místě. Pak se celým Placem ozval dunový zvuk a brány se začaly otevírat. „Zlomte vaz," popřála jim štěstí a pak sledovala, jak jejich siluety mizí za zatáčkou Labyrintu. Kývla na George, který seděl o pár metrů dál a vydala se do mapového bunkru.

George byl tichý společník. Alex by ho neoznačila za přítele, na to byl trochu moc arogantní a občas prchlivý, ale jinak to byl pohodový kluk. Dokonce ani neodmlouval, když ho požádala, aby jí pomohl s mapami. Přestávky si dělali jen na záchod a na jídlo. Kdykoliv z nich měl pocit, že je třeba nějaká mapa zkonzultovat, požádal o pomoc toho druhého. Když se po obědě vrátili k práci, Alex si uvědomila, že se mu s Georgem na mapách pracuje dobře. Mapy prohlížel poctivě, efektivně a neptal se na zbytečné blbosti. A hlavně neprobíral různé teorie, proč tu jsou a proč Labyrint asi nemá řešení, což bylo osvěžující. Většina Placerů neběžců se o tom chtěla bavit, takže tohle pro ni byla vzácná chvíle strávená s někým, koho nepovažovala za pravého přítele a zároveň jí ten někdo neprovrtával hlavu miliony teorií o Labyrintu a Place.

Zrovna procházela mapu osmé sekce z dvacátého třetího dne namalovanou Danovo roztřesenou rukou, když se ozvala siréna. Ona i George během vteřiny stáli venku před bunkrem a rozhlíželi se, co se děje.

„Co to sakra znamená?" vykřikla na George, zatímco se rozhlížela, aby identifikovala, odkud zvuk vychází.

„Nemám zdání," odpověděl jí George a musel také přidat na síle hlasu, aby byl přes sirénu slyšet. Oba dva se rozběhli k místu, kam se sbíhali i ostatní Placeři a odkud zvuk pravděpodobně vycházel.

Když se připojili ke skupině Placerů shromážděných kolem Krabice, jak začali říkat výtahu, který ji sem vyvezl a čas od času jim přivezl nějaké zásoby, musela jim Alex dát za pravdu. Tady byla ta siréna nejsilnější. Vycházelo do odtud – ale co to znamenalo? Když jim chodily zásoby, obešlo se to bez sirény, proč to je tentokrát jiné?