Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola IX.

Zavřela se v betonovém bunkru, aby si před zkouškou z běhání mohla obvázat prsa. Vzpomněla si, jak to vypadalo, když to řekla nahlas. Klukům, kterým už předtím visel salát (nebo jiná část sendviče) z pusy, upadl na zem, protože pusu ještě víc natáhli, jak pravděpodobně nečekali, že by o svých prsech mluvila. Nechtěla svoje prsa rozebírat, ale s tím, jak ji bolely, doopravdy potřebovala, aby se hýbaly co nejméně. Navíc to bude lepší i pro stehy, které na levém prsu měla, snad se nepotrhají, nechtěla se totiž znovu Jeffovi ukazovat od pasu nahoru nahá.

Trvalo jí to dlouho – pokud mohla říct, asi to nikdy nedělala, protože její ruce takový úkon neměly zautomatizován. Nakonec se jí to ale poměrně uspokojivě povedlo, jak se pak pomocí několika výskoků ujistila.

Vylezla ven a začala se protahovat. Ozval se natažený sval, který neprotestoval, dokud jenom chodila. Vypadalo to ale, že teď se zase ozývá. Alex zkřivila obličej bolestí. Teď si ale nemohla dovolit odpočívat, potřebuje prozkoumat labyrint. Cítila, jak ji volá.

Přiklusal k ní Minho a začal se protahovat spolu s ní. Newt s ní asi stále nemluvil, ale očividně chtěl taky prozkoumávat labyrint, protože se protahoval opodál.

„Tak co, jak šlo obvazování prsou?"

„Ještě jednou se mě zeptáš na moje prsa, Minho, a přísahám Bohu, že přijdeš o koule."

Minho se zakřenil, ale pak jeho úsměv povadl. „Neměla by sis z nich utahovat, že brečí jak mimina. Taky jsem brečel. Bylo to dost psychicky náročný. Netušíme, kdo jsme, kde jsme a jak se odtud dostat – kromě toho, že musíme projít zabijáckým labyrintem."

„Já vím, ale já v noci nebrečela. Brečela jsem, když jsem se probudila v tom výtahu. Bylo to příšerná jízda. Tma, občas záblesk světla, okolo mě krabice a já si nevzpomínala... no, nevzpomínala jsem si na nic. Probrečela jsem celou tu dobu, co jsem tam byla, pak došly slzy."

Minho se zarazil a na chvíli se přestal protahovat. „Kluci neříkali nic o tom, žes přijela tím výtahem."

Alex zavrtěla hlavou. „Nevím, mám pocit, že jsem jim to říkala... Musela jsem jim říct, jak jsem vytahovala bedny z výtahu a pak jsem je dotáhla až do tohohle bunkru," ukázala za sebe na malou betonovou budovu. „Ono je to vlastně jedno, jestli se člověk probudí tam nebo až tady. Je to úplně stejně na nic."

Minho jen přikývl. „Stejně si nedokážu představit, že bych tu měl být sám. Takhle je tu docela živo a když si člověk povídá, nemá dokonce ani pocit, že to tu je tak špatný."

S tím mohla jen souhlasit. „Jo, od tý doby, co jste tu, to tu je zajímavější. Lidi mě tu chtějí vyhostit, upálit nebo rozčtvrtit, ale aspoň se nenudim," zažertovala, ale jinak to myslela vážně. To, že tu nebyla sama, bylo povzbuzující. Ani si neuvědomovala, jak moc se bez přítomnosti ostatních tohohle místa bála. Teď dokonce vypadalo přátelsky.

Nick si je svolal k sobě a řekl jim všechna pravidla. Budou běhat dnes až do večera, ale budou pokračovat i chvíli po zavření bran, aby co nejvíc otestovali jejich schopnosti. Budou běhat kolem dokola celého Placu a budou si na papíry ke svým jménům dělat čárky, aby zjistili, kolik toho kdo uběhl. Kontrolovat to bude ten, kdo se nebude chtít zúčastnit. Nesmí se podvádět, protože ten, kdo by to udělal, by byl naprostý blbec, jelikož by ho mohli poslat do labyrintu s přesvědčením, jaký je skvělý běžec, ale místo toho by tam akorát tak zbytečně umřel. Ponesou na zádech batohy s několika litry vody, aby se simuloval celodenní běh co nejlépe.

Joseph, ten arogantní kluk, začal protestovat. „Bude nás to akorát tak otravovat na zádech, bude nás to bouchat a překážet nám to."

Alex se neudržela. „Přestaň se chovat jako mimino. Poneseš maximálně čtyři kila navíc. Hora jako ty by to měla zvládnout. Navíc, jak chceš celý den běhat v labyrintu, když ti vadí batoh? Nick s Albym mají pravdu, budeme si s sebou nosit zásoby, jinak bychom tam celý den nevydrželi. Pokud se ti nechce nosit celý den batoh, možná bys tenhle konkurz vůbec neměl zvažovat."