Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola V.

Nick ji odvedl do jejího betonové útočiště a našel nějakého chlapce, který byl ochotný ji ošetřit. Podle toho, co slyšela, jich ochotných bylo více, ale ošetřovat z nich neuměl skoro nikdo. Pravděpodobně jen doufali, že uvidí nějakou dívčí část těla, kterou by jinak neviděli.

Chlapec, který ji měl ošetřit se jmenoval Jeff. Byl značně nervózní, ale když mu ukázala svou dlaň, vypadalo to, že s těmi omezenými prostředky, co má, předvádí skvělý výkon – rozhodně lepší jak ona. I přesto, že to bolelo jak čert, ji dlaň zbavoval nečistot, a dokonce na to pak nanesl nějakou mast. Alex netušila k čemu je, ale on vypadal poměrně spokojeně, když ji začal hledat a doopravdy ji našel.

Když si Alex svlékla triko a odhalila svou neuměla zavázanou hruď a rány na zadní straně těla, které se nacházely i na zadní straně stehen a lýtek, Nick jen řekl, že počká venku.

Otočila se k Jeffovi zády a sundala si i podprsenku, aby k ranám měl lepší přístup, ale i tak si na prsa tiskla triko. Bylo jí trochu trapně. Ještě trapněji očividně bylo Jeffovi, protože když skončil s ošetřováním ran vzadu a otočila se k němu otočila čelem, Jeffovi došlo, že teď bude ošetřovat o něco intimnější části jejího těla a zrudnul jako rajče. Z toho, jak moc byl rudý, by se Alex vysdila, že byl rudej až na zadku.

A i přesto, že se cítila trochu trapně, necítila zas až takový stud. Pravé prso, které byo v pořádku, si ale raději zakryla.

Když sama sebe ošetřovala, odhadla to správně. Rána na prsu se musela zašít. V tu chvíli Jeff vypadal ještě o něco nejistěji. „Tohle asi dělám poprvé, takže... no, asi to bude bolet, ale jestli se to nezašije, bude to horší. Ten obvaz tomu trochu pomohl, ale nemůžeme spoléhat jen na to."

Alex přikývla a odvrátila zrak. Nepotřebovala sledovat, jak jí někdo ohnutou jehlou propichuje kůži a sešívá dva kusy jejího těla k sobě.

Šití nebylo nepříjemné, ve skutečnosti se bála víc, než musela. Byl to jen zvláštní pocit, jako kdyby jí někdo píchl jehlou a pak cítila nit. Nebo si to jen představovala?

Když bylo hotovo, Alex se oblékla rychlostí blesku. Možná nebyla zas až tak stydlivá – a asi by si měla i zvyknout, jestli tu bude žít se třiceti chlapci –, ale zároveň už jen chtěla být oblečená a neodhalovat se tu před chlapcem, kterého vlastně vůbec nezná.

„Děkuju," odpověděla nakonec tiše. „Zkoušela jsem si to ošetřit sama, ale asi nejsem zrovna dobrý zdravotník. Moc děkuju."

Jeff s totálně rudým obličejem přikývl. „V pohodě. Není zač," zamumlal a zmizel z betonové budovy.

Alex si povzdechla. Teď bude muset vylézt ven a mluvit o labyrintu. Nechtělo se jí kvůli tomu ven. Bylo jí jasné i to, že nějací kluci pravděpodobně budou shánět informace o jejím popředí, ale to ji bylo téměř ukradené. Kluci budou vždycky takoví. A o labyrintu bude nakonec muset mluvit tak i tak.

Natáhla si přes sebe úplně čisté triko. Na tom předešlém byly stopy zaschlé krve. Opláchla si obličej troškou vody a utřela se do špinavého trika. Překvapilo ji, kolik krve na obličeji měla. Nebylo divu, že se jí kluci báli. Musela vypadat příšerně. Ale nemohla svůj vzhled nějak zkontrolovat. Víceméně tušila, jak vypadá, ale jak vypadá doopravdy? Pamatovala si barvu očí a vlasů, ale poznala by se, kdyby se podívala do zrcadla? Věděla jen, že Benovi bude podobná minimálně. Byli sice dvojčaty, ale dvojvaječnými. On byl blond a jeho světlá pleť se téměř nikdy neopálila, zatímco ona se opálila tak lehce, až to skoro nebylo možné a její vlasy byly temně hnědé. Věděla, byla si naprosto jistá, že mají jen jeden společný rys – zelené oči.