Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola XXXV.

Další dva dny proseděla u okna a dívala se ven. Přemýšlela nad tím, co se stalo i co se mohlo stát.

A pořád se nenáviděla. Joseph zemřel kvůli ní a ona z toho měla radost. Měla radost, že je ten člověk mrtvý. Bylo to, jako kdyby celý den poslouchala svůj škodolibý smích, který byl určen Josephově mylnému přesvědčení, že jí něco udělá a on z toho vyvázne. Což si pravděpodobně myslel, proč by jinak riskoval svůj život?

Možná proto, že předtím nikoho nevyhostili, takže nevěděl, že riskuje život.

Ale proč nad tím vůbec přemýšlí? Kdyby žila normální život, za to, co provedl, by neskončil dobře. A tady si nemůžou dovolit rozeznávat tolik odstínů šedé... Musí se snažit zachovat pořádek – a to i za tu největší cenu.

Venku zaslechla kroky a pak tlumený hovor. Otevřely se dveře a vešel Nick. Ani se nemusela otáčet, aby si byla jistá. Nikdo jiný za ní nechodil.

„Jak dnes bylo?" zeptal se s úsměvem.

„V pohodě," odpověděla potichu s pohledem stále upřeným z okna. Včera si všimla, že Gally s pár dalšími kluky takhle odpoledne trénuje něco, co vypadalo jako nějaká kombinace boxu, bojových umění a asi ještě něčeho dalšího. Takový mix všeho.

„Jak dlouho už Gally takhle trénuje? Předtím jsem si toho nevšimla."

„Víceméně potom, co byl bodnutej. Přestal skoro úplně mluvit, začal být agresivnější a pak jsme ho viděli, jak buší do stromu obalenýho dekama, aby si nezničil klouby. A pak se k němu přidali další, tak tam teď kluci různě chodí a cvičí."

„Hm. Aha. Vypadá to zajímavě."

Téměř slyšela, jak Nickovi vyletěla obočí vzhůru. Tak očividná byla jeho reakce. Alex se k němu otočila a zjistila, že má pravdu. Jeho obočí mu téměř zmizela pod propocenou ofinou.

„Uvědomuješ si, že kvůli tomu bys ale musela vylézt ven a dotýkat se lidí?"

„Proto už tam nestojím," zahučela v odpověď a otočila se zpátky z okna, aby mohla Gallyho sledovat, jak vytlouká duši z nějakého blond chudáka.

Alex by se vsadila, že ten blonďák už se nevrátí, očividně mu to vůbec nešlo a dostal takovou nakládačku, že bude rád, že vůbec může být rád.

„Nebude ho za to chtít někdo potrestat? Docela jim nakládá."

Nick pokrčil rameny a začal si sundávat rukavice, které si Běžci brávali do Labyrintu, aby čas od času mohli někam vyšplhat a zkontrolovat to tam. „Chodí tam dobrovolně a dobrovolně se vrací. Takže... asi ne."

Alex počkala, aby zahlédla, kdo půjde na řadu další, ale už po pár ranách bylo jasné, že Gally má navrch. I tak to vypadalo, že tenhle si povede lépe než jeho předchůdce. Pak změnila téma hovoru.

„Vím, že jsem poslední dobou nebyla moc k užitku, ale... řešilo se něco důležitého na Shromáždění? Měla bych o něčem vědět? Měla bych se pomalu vrátit... k tomu, co tady děláme."

„Asi ne. Ale myslím, že by ses měla vrátit co nejdřív. Nejen kvůli Shromáždění, ale celkově. Když už jsi schopná vnímat a mluvit, tak bys to mohla posunout dál. Nikdo nečeká, že se dáš dohromady během jednoho dne, ale když ses ukázala na... no, prostě si myslím, že tví podpůrci o odpůrci tě potřebují vidět, aby bylo poznat, že se nenecháš zničit nějakým zamindrákovaným frasákem." Začal si svlékat i triko a v tu chvíli se Alex otočila.

Ne, že by Nicka neviděla bez trika – vlastně viděla snad všechny Placery bez trika, zvlášť Běžce, kteří ze sebe většinou strhli zpocené oblečení hned v mapovém bunkru, aby se ochladili –, nicméně si byla jistá, že kdyby celá zrudla, jen by dodala Nickovu pitomému egu na sebejistotě. A kdyby tu byl Minho, měla by to na talíři ještě po několik dalších měsíců.