Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola XXV.

Během několika dalších dnů si Alex všimla něčeho zvláštního – spousta chlapců se různě dohadovala a něco řešila. Většinou vše ale skončilo dřív, než stihla přijít a zjistit, co se děje. Nebyla jediná, kdo si toho všiml, protože jednoho dne večer, ky se vrátila celá urvaná z Labyrintu za ní přišel Nick.

„Ach jo," vzdychl si a svalil se na zem vedle ní.

„Co se děje," zeptala se potichu, aniž by se na něj podívala a nepřestávala si brousit nůž.

Nick zavrtěl hlavou. Kluci jsou tu z toho nervózní. Ani se nedivím, celý tohle místo je jeden velkej vtip. Labyrint bez východu, zabijácký příšery... a teď George.

Alex ihned přestala brousit nůž a zaťala pěsti. Nechtěla o tom mluvit.

„Promiň," omluvil se Nick s omluvným úsměvem. „Vím, že o tom nerada mluvíš. Ale George byl hlavně můj kamarád... O tom jsem ale nechtěl mluvit. Chtěl jsem se zeptat, jestli jste něco v mapách nenašli, víš. Všem by to hrozně pomohlo."

Alex ale smutně zavrtěla hlavou. Vrátila nůž do pochvy a připnula si ho k opasku. „Vůbec nic. Zatím máme málo materiálu, ale každý den se snažíme všechno analyzovat... ale zatím nic."

„Škoda," povzdechl si Nick. „Nevím, jestli sis toho všimla, ale Placeři se poslední dobou schází v různých skupinkách a řeší různé únikové plány. Vlastně jsem překvapený, že se k tomu neuchýlili dřív..."

Alex nic neříkala a doufala, že Nick bude pokračovat.

„Poté, co se stalo Georgovi, se všichni moc bojí na to, aby šli do Labyrintu, ale snaží se najít další cesty. Včera jsem úplnou náhodou zjistil, že se snažili vylézt na zeď. Nicméně nakonec už prý byli hrozně vysoko, ale i tak byla zeď moc vysoká, aby se na ni dalo vylézt. Musel by tam vylézt nějaký vynikající šplhač, ten by to možná zvládl, ale zatím se všichni dříve nebo později vrátili zpět na zem s tím, že to nejde."

Alex přikývla. „Jo, když jsem byla tu jednu noc v Labyrintu, taky jsem se snažila vyšplhat nahoru, ale nešlo to... i když jsem už byla hrozně vysoko, pořád jsem nebyla dost vysoko..." Sevřela zjizvenou dlaň od lián. Všechno se to k ní vrátilo... Noc, strach, pot, zvláštní kovové a mlaskavé zvuky. Zavrtěla hlavou, aby se těch vzpomínek zbavila.

Nick si znovu povzdychl. „Dokonce jsem viděl nějaký pitomce, který si myslí, že se můžeme pod Labyrintem prokopat." Zavrtěl hlavou, ale pak se usmál. „Na druhou stranu jsou docela odhodlaní, už mají vykopanou fakt velkou díru."

Alex pokrčila rameny a zadívala se na brány, které se měly každou chvíli zavřít. „Nemůžeš se jim divit, že odtud chtějí tak moc, že zkouší i naprosto pitomý plány. Ta naděje je drží nad vodou. Neber jim to."

„O to se taky nesnažím. Dneska přijely zásoby a kluci se snažili zůstat v Kleci, aby je to odvezlo zpět. Ta zatracená věc se ale ani nehnula." Na chvíli se odmlčel a zamračil se. „Nechci jim brát naději, Alex, to rozhodně ne... ale musíš si uvědomit, že pak jim nápady dojdou a budou ještě víc zklamaní... a začnou utíkat do Labyrintu, protože si budou myslet, že to oni budou mít to štěstí a najdou východ. Nebo prostě už nebudou chtít žít na tomhle zpropadeným místě, tak si řeknou, že radši budou riskovat srážku se rmutem, než aby tady dál žili bez možnosti dostat se pryč."

Alex vytrhla trs trávy a taky se mračila. „Rmut? Myslíš tu věc, co mě naháněla v labyrintu? To, co asi bodlo George? Proč zrovna rmut?" V tu chvíli se začaly zavírat brány. Ozval se hluboký dunivý zvuk a oba dva pohlédli k nejbližší bráně. Další den pryč a zase nic neobjevili.