Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola XXXVI.

Trávila s Nickem celé dny, spala s ním v jedné posteli, běhala s ním v Labyrintu, a i když seděla v bunkru a kontrolovala mapy, byl tam taky.

Nick si to nejdříve nechtěl přiznat, ale nakonec mu došlo, že ji má rád. Nebyl si jistý, co má dělat, protože vzhledem k jejímu stavu mu to přišlo špatné. Navíc byla jedinou dívkou

Alex s ním trávila čas, protože si přišla v bezpečí. I když každý den měla stále lepší fyzičku, i když každý den trénovala s Gallym, pořád ji pronásledoval ten pocit, že se může něco stát. Že se jí něco stane a ona tomu nebude moci zabránit. Že zase bude moc slabá, že ji zase zaskočí.

I když se určitým způsobem cítila líp, zároveň se cítila hůř – předtím o ničem nepřemýšlela, její mysl byla naprosto vypnutá a dokázala přemýšlet jen o základních věcech a potřebách. Teď se její mysl znovu zapojila všechny kouty jejího mozku a ona nestíhala vnímat všechny ty dojmy, občas byla naprosto přehlcená všemi vjemy, myšlenkami a vzpomínkami... a tak každý den s větší a větší radostí mizela v Labyrintu. Tam bylo všechno jisté – pokud neztratí směr, nic se jí nestane. A tak tam trávila tolik času, kolik jen mohla.

Bála se, že Nick neporozumí její žádosti zůstat v Labyrintu co nejdéle, ale neřekl ani slovo a dvě zatáčky před Placem spolu s ní zpomalil, a ještě nějakou chvíli si jen povídali, takže se ona cítila v o mnoho větším bezpečí než na Place. Tím, že strávila více času v Labyrintu měla na Place nabitější program, a tak nezbývalo moc času na to, aby se kolem ní motali chlapci, které znala úplně minimálně.

Ale i přesto, kolik času trávila s Nickem, nepočítala s tím, že by ji Nick kdy mohl políbit.

Vlastně ani nešlo o to, že by se jí to nelíbilo. Bylo to zvláštní – i přesto, že Nickovy doteky jí obvykle nevadily, tohle pro ni bylo až moc intimní, na druhou stranu to bylo příjemné. Jeho rty byly hebké a v podbřišku pocítila takové zvláštní stažení. Uvědomila si, že to je známka, že by k Nickovi možná mohla něco cítit... pokud by nežili uprostřed v Labyrintu.

Večer si sebrala své věci z pokoje Boudy a rozestřela si spací pytel mezi Minhem a Newtem. Cítila jejich pohledy, ale neřekli ani slovo. Prostě si pak jen lehli a začali pravidelně oddechovat. Alex ale podle toho, jak často se ošívali, poznala, že nespí. Věděla, že ji kontrolují a že nechtějí, aby se jí zase něco stalo.

Když uběhla snad hodina a oni stále nespali, nedalo jí to. „Kluci, jděte spát. Nechci, abyste usnuli v Labyrintu. Slibuju, že v noci nikam nepůjdu a tady mezi váma se mi nic nestane."

Minho se převalil čelem k ní. „Docela rád bych usnul, ale jednou už se něco takovýho stalo. Kdyby se to stalo podruhý, už bych si to neodpustil, takže ne, teď asi jen tak neusnu."

„Promiň, nemyslela jsem to zle. Jen se musím vrátit zpátky k normálu. A tohle je můj normál. Ani nevíš, jak moc mi chyběly hvězdy nad hlavou. Až teď se konečně cítím, jako kdyby se nic nestalo."

„Já vím. Jen říkám, že nám to bude taky chvíli trvat, než se vrátíme k naprostýmu normálu." Na chvíli se odmlčel a sledoval bledé hvězdy. „A moc dobře vím, že tobě to bude trvat ještě nějakou chvíli, než se taky vrátíš k úplnýmu normálu. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak dlouho zůstáváš v Labyrintu? Bavil jsem se o tom s Nickem... a nechávám tě běhat jen proto, že vím, že jsi dobrá a hlavně proto, že tě má na starosti Nick. Vím, že kdyby bylo třeba, klidně tě odtamtud odtáhne."

Alex si povzdechla. „Labyrint mě uklidňuje. Cítím se tam bezpečněji."

Minho se hořce zasmál. „Většina Placerů by tě někam zavřela, kdyby tě slyšela. Labyrint ti připadá bezpečnější?"