Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

2. kapitola

S jablkem v jedné ruce a nožem v druhé zamířila k nejbližší bráně. Chvíli nerozhodně stála na prahu a snažila se dohlédnout co nejdál, ale měla pocit, že několika set metrech cesta zatáčí. Vyrazila kupředu a celou dobu obhlížela vysoké zdi. Vypadaly tak hrozně vysoké... zamrazilo ji v zádech. Kdo to tu postavil? Vážně tu je sama? Nebo je někde ještě další takové místo, kde žijí další lidé? Když dorazila na konec dlouhé chodby, která vedle přímo z Placu, zahnula chodba do leva. Tam na ni ale čekalo překvapení. Stála na rozcestí. Z jedné strany přišla, ale i přesto měla další tři možnosti, kam se vydat. Nakonec vyrazila vpravo, ale přestávalo se jí to líbit. Šla stále pomaleji, až nakonec zastavila. Prohlížela si obrovské stěny porostlé břečťanem, kdy něco zahlédla prosmýknout se mezi liánami. Doběhla k tomu místo a rozhrnula břečťan. Po stejně lezl docela velký brouk, jenže Alexandra si byla jistá, že i kdyby mohli být takhle velcí, ve skutečnosti by měli být třeba zelení, rozhodně ne kovoví. A už vůbec ne by na sobě neměli mít nápis ZLOSIN. Když najednou brouk natočil hlavu směrem k ní, Alexandra se lekla a uskočila. Vepředu místo jakési hlavy nebo úst nebo co to brouci vlastně mají, se nacházela malá kamera. Alexandra udělala dva váhavé kroky směrem od stěny a pak se najednou rozběhla zpět na Plac, zatímco se jí z očí začaly valit slzy.

Nedokázala to pochopit. Někdo ji sem poslal i se zásobami a teď ji tu sleduje? Proč? Proč by to někdo dělal?

Zastavila se. Chvíli jen stála těsně před branami a snažila se popadnout dech, než jí došlo, že nepopadá dech kvůli fyzické námaze. Až v tuhle chvíli si uvědomila slzy stékající po obličeji. Chytla se za hrdlo, které měla stažené až skoro nemohla dýchat. Klesla na kolena a snažila se doplazit ke zdi. Nakonec se s lapáním po dechu svezla na zem a omdlela.

Když se probudila, slunce už bylo nízko. Musela ztratit vědomí na několik hodin. Vytáhla se do sedu, rozhlédla se a vedle sebe spatřila nakousnuté jablko. Hrdlo se jí zase stáhlo, když si vzpomněla, co se stalo předtím, než zkolabovala. Pravděpodobně panický záchvat nebo něco takového.

Zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Až po několika dalších minutách se konečně postavila. Slunce pomalu zapadalo a ona si musí nějak ustlat. Došla do Bunkru, kam předtím nanosila bedny s věcmi. Byla si jistá, že tam někde musí být i deka nebo spacák. Byla ale rozhodnutá, že bude spát v lese. Nikdo ji tam neuvidí, pokud by přišel na Plac a rozhodně to tam bude pohodlnější než na betonové podlaze Bunkru.

Našla jak spacák, tak deku. Popadla oboje, čím víc vrstev, tím měkčí to bude. Vzala i náhradní oblečení, které se rozhodla použít místo polštáře a vzala si i nůž. Pro jistotu. Když došla na kraj lesa, rozhodla se, že na mýtině spát nebude a rozhodla se pro místo hned u zdi, kde ji z další strany krylo křoví, takže byla méně vidět. Nějakou chvíli ji zdrželo, než si pohodlně ustala. Ani poté to nebylo zrovna ideální, nicméně se nedalo nic dělat, nic lepšího neměla.

Necítila se vůbec dobře. I přes zavřená víčka ji z přebytku světla bolely oči. I přes bolest se je pokusila otevřít, ale nemohla. Nešlo to. Stejně tak nedokázala pohnout prsty na rukou nebo třeba jen pohnout rty.

„Asho, jak je možné, že si nikdo, včetně její nejlepší kamarádky, nevšiml, co má v plánu?!" křičel někdo. „Přece to neudělala jak tak z ničeho nic, ne?! Všechny projekty, které kdy plánovala, byly naplánované až do toho nejmenšího puntíku, tak mi neříkejte, že tohle udělala jen tak, že ji to najednou napadlo?!"

„Proboha, já nevím! Nic neřekla ani nenaznačila, prostě jsem sem přišla a takhle tu ležela," brečel jiný hlad, mladší, pravděpodobně dívčí.

„Možná, že kdybyste byla alespoň z polovina tak schopná jako ona, tak by vám to neuniklo!"

Probudila se celá zpocená. Vlastně ani nevěděla, jak usnula. Pamatovala si, že ležela celá našponovaná a při každém křupnutí větvičky div nevyletěla z kůže. Nebyla zvyklá poslouchat zvuky lesa – počkat, nebo byla? Jak to může vědět? Pravděpodobně usnula vyčerpáním, jak vytěžovala všechny smysly, a to celý den.

Teď jí ale její okolí nepřipadalo tak nepřátelské jako předtím. Po tak živém snu měla pocit, že nepřítel čeká v její hlavě.