Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola XXX.

Další den ji meďoši odmítli pustit do Labyrintu a Minho s nimi souhlasil, takže Alex musela zůstat na Place. Dopoledne strávila v zahradách a pomáhala zemvrtákům, protože když se ráno pokoušela soustředit na mapy, akorát ji z nich rozbolela hlava. Zanechala tam tedy ostatní a šla pomáhat do zahrad, kde doufala, že si vyčistí hlavu fyzickou prací.

Doopravdy to fungovalo. Po několika vykopaných brázdách, plení, trhání rajčat ji bolela záda a ruce, ale konečně nemyslela na předchozí den, hlava ji přestala bolet a na obědě snědla takovou kopici jídla, kterou ještě nikdy nesnědla. V Labyrintu se nemohla nacpat, aby jí pak při běhu nebylo blbě, a když strávila celý den v mapovém bunkru, nemívala takový hlad.

Po obědě si došla pro pá map, posadila se s nimi venku do stínu a dívala se na bránu do sekce, kterou ten den mapoval Newt.

Sáhla po lahvi s vodou, kterou měla vedle sebe a zrovna polykala pořádný doušek vody, když měla pocit, že zahlédla pohyb u brány.

Běžci? Tak brzy?

Rychle odložila lahev a všimla si, jak před branou nervózně přechází některý z Placerů; na takovou dálku ale nedokázala říct, který z nich to je. Opatrně se začala zvedat a obezřetně u toho pozorovala toho chlapce. Něco na jeho chování jí nesedělo. O co mu šlo?

Všechno se pak sehrálo tak rychle. Chlapec z ničeho nic zabořil paty do trávy a rozběhl se do Labyrintu. Alex upustila mapy a rozběhla se tak rychle, jak jen mohla. Mapy osmé sekce pomalu padaly k zemi, zatímco Alex běžela, co jí síly stačily a u toho ječela na všechny v doslechu, ať toho pitomce zastaví. Všichni poblíž ale jen překvapeně zvedli hlavy od práce a poté, co zjistili, co se děje, se váhavě dali do pomalého klusu.

Ve chvíli, kdy už Alex vbíhala do Labyrintu, její kořist už zatáčela za první zatáčku a chlapci, co běželi za ní, se nerozhodně rozhlíželi a nevěděli, co dělat.

Když zahnula za roh, zjistila, že chlapce dohání. Nebyla si jistá, jestli běžela tak rychle nebo jestli chlapec trochu zpomalil, ale dodalo jí to odvahu a pokusila se ještě přidat.

„Stůj!" vykřikla a její hlas se rozlehl chodbou.

Chlapec se polekaně zastavil a otočil, sotva ale spatřil Alex, jak k němu sprintuje, znovu se dal do běhu.

Gally? Ten pitomec pitomej! Co si o sobě myslí?

Gally zahnul do další zatáčky, ale i když patřil mezi stavitele, nebyl stejně rychlý jako běžci a už vůbec neměl jejich výdrž, takže ho Alex pomalu ale jistě doháněla.

Za další zatáčkou už byla Alex tak blízko, že když na něj znovu vykřikla povel, aby zastavil, doopravdy to udělal. Nasupeně se k ní otočil, ze zběsilého úprku hlasitě oddechoval. Alex se taky zastavila, v obličeji rudá a snažila se zklidnit svůj dech i svůj vztek.

„Gally, tady nemáš co dělat. Musíme se vrátit zpátky na Plac. Pokud tu zůstaneme moc dlouho, může nás to tu zavřít. A věř mi, noc bychom tu dost pravděpodobně nezvládli."

Gally si odfrknul. „Jak ti asi mám věřit? To celou dobu říkáš jen ty."

„A co ti kluci, kteří tu zůstali zavření a už se nevrátili?"

„To mohla bejt náhoda. Nebylo jich tolik," odseknul.

„Víš co, je mi jedno, co si myslíš. Labyrint je nebezpečný i ve dne, natož v noci. A ty jsi porušil jedno ze základních pravidel. Do Labyrintu můžou jen běžci," odpověděla klidně i přesto, že se v ní vařila krev.