Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

4. kapitola

Dech se jí zrychloval, ruce se třásly, nohy ji málem neunesly. Netušila, co má dělat. Vážně ji tu uvěznili? Nebo si jen spletla východ? Ne... ta liána. Byla na správném místě, ale bylo tu zavřeno. Možná by měla zkusit doběhnout na jinou stranu labyrintu, třeba tam bude otevřeno. Ale pokud ji někdo sleduje a schválně jí uzavřel cestu, jak může vědět, že na jiné straně to bude jiné?

Nejhorší na tom byl ten hlad. Doufala, že se nají, až se vrátí zpátky k zásobám. V batohu měla ještě zbytek jídla a v čutoře měla trochu vody, ale pokud tu má přečkat do rána, měla by si to šetřit.

Slunce už bylo tak nízko, že v labyrintu byla úplná tma. Liány teď měly různé odstíny tmavě šedé až černé, Alex dokonce občas zahlédla nějaký pohyb, možná to byli ti brouci, na které předtím narazila.

Zatnula ruce v pěst, aby se jí přestaly třást a poodešla o pár kroků nazpět, aby si prohlédla zeď. Vypadala vysoká, ale třeba by to zvládla vyšplhat. Netušila sice, jak moc dobře umí šplhat, ale zkusit to může. Shodila ze zad batoh – pokud se dostane před zeď na druhou stranu, bude tam dost jídla a batoh tu do otevření brány počká.

Došla ke stěně a natáhla se k jedno z tlustších lián, které visely ze zdí. Chytla se co nejvýš mohla a rukama se vytáhla nahoru. Nohama rychle zašátrala po spodní části liány, aby si ji mohla omotat kolem levého chodidla a pravou nohou liánu přišlápnout na nártu druhé nohy. Nohy ale šátraly ve vzduchu a liána odmítala jakoukoliv spolupráci. Alex se vysíleně pustila a ztěžka dopadla na zem.

„Tak jo, dobře, znova," pobídla samu sebe k dalšímu pokusu. Tentokrát liánu posoudila o něco zkušeněji. Dlouhá byla dost, končila těsně nad zemí, takže musela být chyba v její technice šplhání. Kvůli ztrátě paměti ale netušila, jak vůbec ví, jak se šplhá, a už vůbec netušila, jestli kdy takhle lezla a jestli jí ruce unesou. Už teď, po prvním pokusu, ji pálily dlaně, jak křečovitě svírala liánu, a paže, pravděpodobně od nezvyklé zátěže.

Jak bylo vidno, nějaká extra sportovkyně asi nebyla. Vzhledem k tomu, jak ale během dne dokázala běhat v bludišti měla slušnou výdrž. To ale neměnilo nic na tom, že její paže sotva unesou její vlastní váhu.

V duchu se začala modlit, aby zdi nebyly tak vysoké, jako vypadají, protože jinak to asi nebude mít cenu. Jiný nápad ale neměla, a tak vyskočila, chytla se liány a tentokrát se jí povedl chvat nohama na první pokus, a tak se vytáhla výš. Dlaně ji pálily, svaly se jí napínaly, ale věděla, že určitě zvládne vylézt ještě aspoň kousek – a pokud pak uvidí vršek, tak to určitě zvládne až nahoru. Po dalších dvou přítazích už ji ale pálily svaly a dlaně skoro necítila. Celkově měla pocit, že celá tahle několika minutová pohybová aktivita byla o dost náročnější než celodenní běh a chůze v labyrintu.

Nehodlala to ale vzdát. Postavit se, chytnout se rukama liány nad hlavou, přitáhnout se, pustit liánu mezi nohama a po přítahu si ji znovu omotat pod chodidlem a celý proces zopakovat. Dlaně měla sedřené a necitelné, paže ji pálily jak čert, ale ona musela dál. Musela se dostat z tohohle příšerného místa. Natáhnout ruce. Pustit liánu mezi nohama a chytnout ji o něco výš.

Úplně zapomněla na hlad a žízeň a soustředila se akorát na jednotlivé úkony šplhání a sledovala potenciální vršek labyrintu, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížila k cíli.

Ne! ozval se výkřik v její hlavě, když se znovu přitáhla rukama, ale její nohy zašmátraly v prázdnotě, Kde byla ta pitomá liána?! Dlaně i paže jí začaly téměř hořet, hruď jí svírala panika. Liána, musí nohama najít tu liánu, její ruce už to nezvládnou –