Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

5. kapitola

Běžela, dokud jí síly stačily, ale věděla, že je pomalá. Po celém dni stráveném prozkoumáváním labyrintu byla vyčerpaná a většinu zbývajících sil vyplýtvala pokusem vyšplhat na vršek labyrintu. K tomu všemu ji příšerně pálila pravá ruka, kterou se zachytla o liánu, když padala. Byla vděčná, že je tma, a nemůže tak vidět svou pochroumanou dlaň. Byla si jistá, že je celá zelená, a hlavně plná kamínků a kousků liány. Když se ruku pokusila sevřít v pěst, dlaň ji bolela jak čert – to ale nebylo nic proti tomu, jak ji dlaň bolela, když se pokusila natáhnout prsty. Když se o to pokusila poprvé, nečekala takovou bolest, před očima jí začaly blikat bílé mžitky, zaškobrtla a málem upadla, což by ruce nijak neprospělo.

Nohy jí taky postupně přestávaly vypovídat službu. Cítila, jak jsou po šplhání vyčerpané. Byla si ale téměř jistá, že nohy budou poslední částí těla, která ji zradí. Ze šplhání ji bolely i břišní svaly, navíc ji kvůli špatnému dýchaní začalo píchat v boku. Zpomalila do chůze a snažila se uklidnit, protože věděla, že nad sebou ztrácí kontrolu. Nohy budou to poslední, co ji zradí – nejdřív ji totiž zradí mozek.

Byla v noční můře a nemohla se probudit. Ještě horší bylo, že si byla jistá, že to sen není. Možná měla bujnou fantazii, ale takhle živý sen? Ne, tohle bude realita. Mozek nedokázal všechny ty podměty zpracovávat. Probudila se uprostřed bludiště, úplně sama a bez jakýchkoliv vzpomínek. Pokud pomine fakt, že je téměř nepřekvapilo, že se nacházela uprostřed labyrintu, jako kdyby nějakým způsobem tušila, že se to může stát /jako kdyby bylo naprosto normáilní, že lidé žijí sami uprostřed labyrintu), zbytek mozek prostě odmítal. Odmítal její uzavření v labyrintu, měla hlad a žízeň, což mozku taky nijak nepřidávalo na chuti všechny informace zpracovat, málem se zabila, když se snažila vyšplhat na zeď a teď... teď je někde v dálce nějaké monstrum.

Netušila, jak ví, že je to monstrum. Možná kvůli tomu skřeku. Nebyl to jen skřek, ale i hlasité táhlé kovové zvuky. V jednu chvíli tak blízko, že měla pocit, že je to stvoření hned za rohem. Když ale několikrát zatočila, zvuky přestaly. Nicméně si byla jistá, že to je nějaké monstrum... a že pokud na něj narazí, nebude to nic pěkného.

Zamrazilo ji. To naprosté ticho ji děsilo. Bylo to jako předzvěst toho, co má přijít.

Podívala se na hodinky, které měla připnuté na zápěstí. Půl páté ráno. Doopravdy už je tolik? Možná po té příhodě s liánami na chvíli usnula... nebo lezla tak dlouho? Připadalo jí to jako věčnost, ale nemohla přeci lézt déle než hodinu a u brány mohla být... no, v deset? V jedenáct? Vlastně neměla nejmenší ponětí. Netušila ani, v kolik se tu rozednívá, ale předpokládala, že v labyrintu bude vždy tma o něco déle kvůli sklonu světla. Musí to vydržet už jen chvíli. Až začne svítat, dveře se otevřou a ona bude moci na travnatý Plac, nají se, vypije tolik vody, kolik jen zvládne a vyspí se.

V mozku ji ale pořád rušila otravná a naprosto děsivá myšlenka – kam se poděla ta bestie, kterou slyšela?

V temnotě před ní, přímo na zdi, se najednou zablesklo něco rudého. Alexandře to došlo – to zvláštní kovové zvířátko, které už tu viděla, s nápisem ZLOSIN na zádech. A s malým objektivem místo očí. Rudá tečka se přibližovala, a když se dostala až k Alexandře, zastavila se. Alex se opatrně rozhlédla. Co ta věc chce? To ji vážně někdo sleduje? Co když jí někdo chce pomocí toho stvoření pomoci?

Natáhla ruku směrem k mechanickému tvorovi, ten se ale jen zavlnil a zmizel mezi liánami. Alexandra zklamaně stáhla ruku. Nevěděla, kam se ten tvor poděl, a tak ho nemohla sledovat. Pokud jí někdo chtěl pomoct, dělal to blbě.

A pak zaslechla tiché kovové zvuky. Slyšela, jak kov dopadal na beton, znovu a znovu. K tomu zvuku se přidalo i tlumené hučení, které občas vydávaly různé přístroje. Mlaskavý zvuk, který chvílemi přehlučil jak klapání kovu, tak hučení. Zvuky vycházely z místa, odkud přišla. S děsem zv očích se otočila a pak to spatřila. Zpoza rohu se vynořilo zvláštní stvoření s jakousi namodralou září. Dokutálelo se na rozcestí,, zastavilo se a roztáhlo se plné velikosti. Jako kdyby se od jeho zvláštní kůže odráželo světlo – až na to, že tu nebyl žádný zdroj světla. Jeho tělo mělo zvláštní, jakýsi slimákovitý tvar a z těla mu trčely různé mechanické paže. Na některých pažích byly nebezpečné věci, které měly očividně za úkol zranit a zabít, zatímco některé byly zakončené tenkými jehlami nebo mechanickými prsty.

Alexandra ztuhla hrůzou a nedokázala se hýbat. Tak tohle ji to pronásledovalo?

Hlavou jí bleskla jediná myšlenka: Jsem mrtvá.

A pak jí z transu probudil ten příšerný zápach přepáleného oleje. Zlomila se v pase a vyzvracela to málo, co měla v žaludku – a tím se prozradila.

Ten tvor se zastavil a vypadalo to, že prozkoumává prostředí, možná, že se rozhoduje. V tu chvíli se Alexandra rozběhla opačným směrem, než byl tvor. Věděla, že mu musí utéct, protože tenhle mutant vypadal tak příšerně, že měla pocit, že by radši zemřela, než ho kdy viděla znovu.

Běžela a nezastavovala se. Zatáčení si ulehčovala tak, že se rukama chytala za rohy. Spálená dlaň ji příšerně bolela, ale věděla, že radši přijde o ruku, ale jinak bude živá a zdravá, než aby zpomalila byť jen o vteřinu.

Doprava, teď vlevo, zase vlevo.

Celou dobu ji pronásledoval mlaskavý zvuk, jak se ta bestie stočila do kuličky a uháněla za ní. Byla si jistá, že si od toho stvoření udržuje dobrou vzdálenost, ale taky věděla, že takhle rychle nevydrží běhat na věky.

Pravá, rovně, pak vlevo.

Pak spatřila svou cestu ven z téhle noční můry. Před ní se bez jediného zvuku pohybovala zeď. Natáhla krok a dala do běhu všechno. Musela to stihnout. Pokud to stvoření takhle odstřihne, získá drahocenný náskok. Nohy už ji ale téměř neposlouchaly, cítila, jak se jí třesou svaly a věděla, že se jí každou chvíli podlomí kolena.

Nevěděla, kolik toho dnes večer naběhala. Věděla, že to nebylo málo a věděla, že by zvládla víc, kdyby už předtím nohy nedostaly zabrat při šplhání. Jenže teď si nemohla dovolit zakopnout.

Cítila jeho pach. Olej a spálenina byla cítit i ten poměrně velký kus cesty, který je dělil.

Od cíle už ji dělilo jen padesát metrů. Musela zrychlit. Zeď se pohybovala poměrně pomalu a nezrychlovala ani nezpomalovala, ale mezera mezi dvěma zdmi už se povážlivě zmenšila. Alexandra zařvala vyčerpáním a vybičovala se k rychlejšímu běhu. Musí to stihnout. Musí. V očích ji pálil pot a slzy vyčerpání. Dvacet metrů. Musí zrychlit, jinak se tou mezerou nikdy neprotáhne. Deset metrů. A mezera mezi zdmi už měla míň jak metr.

Když její nohy dopadly na zem mezi dvěma zdmi měnící svou polohu, téměř se rozbrečela štěstím. Natočila se jedním ramenem dopředu, aby se vešla mezi zdi a protáhla se až na konec mezery, kde vklopýtala do další chodby v bludišti. Vyčerpáním upadla, ale obrátila se ještě, aby viděla, jak se stvoření snažilo ze všech sil brzdit, aby se neocitlo mezi zdmi nebo do nově otevřené zdi nenabouralo. Bylo to jen tak tak, ale stvoření stačilo zabrzdit, ale Alex by přísahala, že slyší, jak zdi rozdrtily několik mechanických výrůstků.